Kdyby občan bral vše kolem sebe vážně, měl by před několika dny pocit, že co chvíli spatří hrbatého Mirka Topolánka, jak pomateně běhá Sněmovnou a nabízí Strakovu akademii za koně. Nebo alespoň za provozuschopný automobil. Ovšem Topolánek není hrbatý, už vůbec ne anglický poslední královský York Richard III., parlamentem neběhá, toliko v něm ukazuje na prstech, sídla vlády by se jen tak lehce za nějakou herku nezřekl. Navíc, ukažte kobylu, která by ho unesla. Možná tak štýrská. K tomu: ti, co o posledním dramatu vyslovování nedůvěře vlády psali, nejsou žádní Shakespearové, nýbrž prostí čeští novináři.
A hlavně Jiří Paroubek, věru, netrpí formátem Jindřicha VII. Proto se žádné drama nekonalo. Opoziční poslanci vyslali vůči vládě šípy, v nichž bylo tolik jedovatých argumentů, jako nacházíme ve výronech internetové diskuse. Prostě si zanadávali. Pak se hlasovalo. A následně všechno zhaslo. Opozice vyhrožovala, jaké že snese důvody, které roznesou vládu na padrť jako kopyta rytířských hřebců. Ve skutečnosti šišlavě zařehtalo stádečko komických valachů. Topolánek prohlásil, že nemusí zoufale běhat a nabízet premiérství za koně, neboť to všechno byla čiročirá nuda.
My, novinářští čeští Shakespearové, nyní oznamujeme světu, že opozice svá velká slova nezvládla. Bodejť by také mohla. Vždyť takový je dlouhodobý stav české politiky. Pevně nepevné koalice, mnohdy sestavené ze zdánlivě vzájemně neústrojných veličin, ale ve chvíli, kdy jde o vládnutí, měnící se v křemeny, z nichž je celá vláda z kvádrů. K tomu přilepí se Melčáci a Pohankové. Dříve kupříkladu Wagnerové. Taky Kottové. Diskuse přestává být věcnou, stává se hlasovací. Počítací. Vypočítavou.
Vlastně ale, zdalipak to není dobře. Kabinety tu střemhlav nepadají. Jenom občas někdo funkci vymění za byt. Jednou, pravda, rozechvělo se u nás cosi, později nazvané směšně pateticky a ahistoricky "sarajevský atentát”. Bylo to takové vybočení z cest české duše, až jsme se nejspíš něčeho takového propodruhé zalekli. Ano, to tehdy bylo představení. Drama boje. Ruml a Pilip. Lux. A pak Klaus, který věděl, že v tu chvíli mu koně-lid nikdo nenabídne, nýbrž si ho bude muset pracně chytit a vycvičit. Což se mu nakonec podařilo. Byly to všechno velké - a ať si myslí, kdo chce, co chce, úctyhodné - postavy politického dramatu. Od té doby se v české politice nic tak velkého nepřihodilo. A nejspíš ani neudá.
Asi je to dobře. Příliš velké a dramatické zvraty možná oživí mediální scénu a potěší na politickou krev čekající dav. Nicméně pokud země není ve skutečné krizi, zpravidla nic dobrého takové přemety nepřinášejí. A lze vcelku úspěšně předpokládat, že v doopravdické krizi nejsme. Byť některé události, které vyvolávají pnutí, by ji mohly přiblížit. Kupříkladu podivně se rozmachující případ Čunek. Jistě, současný pokus opozice srazit vládu byl nepříliš dramatický a vzrušující. Jenomže i českým nebouřlivým rybníkem může občas něco zahýbat. Až už bude nosům obecenstva nemilé, jaký puch je to zasahuje. A potom třeba zažijeme nějakého politika zoufale nabízejícího prebendu za koně, na němž bude moci utéct.
