Francouzský prezident Nicolas Sarkozy rozhodně netrpí komplexem méněcennosti. Být to v jiné době, měl by jistě blíže k napoleonskému komplexu. Své války naštěstí nevede na evropských bojištích jako proslulý Korsičan, ale v rovině více či méně diplomatické. Sarkozyho tahy jsou někdy neméně překvapivé a odvážné, než byla polní tažení Bonapartova.
Zdá se, jakoby Sarkozy všude byl a všemu rozuměl. Coby prezident předsednické země EU překvapil zejména prosazením (i přes výhrady např. Německa, Británie a Turecka) prvního setkání státníků tzv. Unie pro Středomoří. Tento ambiciózní projekt by mohl být nejen oním slibovaným řešením francouzské imigrační politiky (které po násilnostech přistěhovalců pomohlo Sarkozymu do prezidentského úřadu), ale i pokusem o vytváření tolik potřebné ekonomické a politické stability v arabských zemích středomořské oblasti. Ovšem za cenu stále intenzivnější humanitární a rozvojové pomoci, jež by měla předejít masové invazi Arabů do Evropy. Sarkozy, jako odpůrce vstupu Turecka do EU, by Turky rád uspokojil vedoucí rolí v Unii pro Středomoří, ti na to však zatím příliš neslyší.
V září Sarkozy takřka ohromil svět svým pohotovým a suverénním přístupem k řešení rusko-gruzínského konfliktu. Není úplně jasné, zda se rozjel do Moskvy jako předsedající EU nebo jako prezident Francie, a zda své návrhy konzultoval s institucemi EU. Právě v Moskvě se však projevila Sarkozyho nezkušenost v tvrdé diplomacii; efektivita jeho vyjednávání s Ruskem byla žalostně nízká. Ze svých ruských cest si „mírovou dohodu“ sice přivezl, nakonec však akceptoval její ruskou okupační interpretaci, která Rusům umožnila měsíční plenění Gruzie a navíc i přítomnost mnohonásobného počtu ruských vojáků na odtržených územích, jež se tak stala předmostím ruského nástupu k ovládnutí celého Kavkazu. Svůj neúspěch se vytrvale snaží zakrýt tvrzením, že Rusové podmínky mírového plánu splnili - ačkoliv nesplnili ani základní podmínku - stažení vojsk do původních pozic před začátkem konfliktu. Realitě odpovídající skromnost Sarkozy neprojevil ani při přebírání „Ceny politické odvahy“ od časopisu Politique internationale za své nesporné zásluhy např. o propuštění bulharských zdravotnic z libyjského vězení či o vysvobození kolumbijské političky Ingrid Betancourtové z rukou povstalců, když prohlásil, že to byla Francie, a ne USA, kdo v Gruzii hájil lidská práva.
Protiamerický a pozoruhodně lehkomyslný proruský i protievropský postoj Sarkozy projevil rovněž při jednání s ruským prezidentem Dmitrijem Medveděvem v Nice v otázce protiraketového štítu v Evropě. Není jisté, jestli předsedající EU opravdu zapomněl, co sám odsouhlasil na summitu NATO v Bukurešti, ale opravdu vyzval Spojené státy, aby až do příštího léta zmrazily výstavbu protiraketové základny a radaru v Polsku a Česku. Zatímco teď podle Sarkozyho protiraketový štít „nijak nepřispěje“ k větší bezpečnosti v Evropě, mluvčí NATO James Appathurai v reakci na jeho slova připomněl, že na dubnovém bukurešťském summitu se všichni členové NATO shodli, že výstavba štítu je „vhodná“, protože raketová hrozba skutečně existuje.
Mluvčí NATO také upozornil, že pokud by se na záměru výstavby štítu mělo něco měnit, bude k tomu kompetentní jen summit NATO ve Štrasburku v příštím roce. Sarkozy ovšem po schůzce s Medveděvem spojil otázku štítu s vypracováním „nové evropské bezpečnostní architektury“ v rámci konference OBSE v polovině příštího roku, tedy organizace známé svým trvale upadajícím vlivem. Jak si všiml Václav Havel, Sarkozyho vstřícnost k moskevským gosudarům, včetně podceňování jejich hry o nové dělení vlivu v Evropě, má nebezpečně „daladierovské“ rysy.
Ke zřejmému rozporu mezi dubnovými závěry NATO a svými nynějšími prohlášeními se Sarkozy zatím nevyjádřil. Měl by to udělat s patřičnou pokorou, aby zůstal „osobností, která musí být úspěšná a populární“, jak ho ještě před prezidentskou volbou charakterizoval belgický politický psycholog Pascal De Sutter. To je ostatně i Sarkozyho zřetelný hlavní zájem. Třeba přitom vykoná i něco opravdu užitečného pro svou zemi a pro Evropu, v jejímž čele se jeho účinkování (nesveze-li se na vlně řešení finanční krize) povážlivě krátí.
