Muslimové už zase protestují. Zapalují švédské vlajky. Kvůli ne zvlášť vyvedenému obrázku Mohameda. V regionálních švédských novinách Nerikes Allemanda otiskli karikaturu Larse Vikse, který vtipkoval na účet pro islamisty nejsvětějšího z nejsvětějších. Namaloval hlavu pana proroka s tělem psa. Tedy demonstranti za víru pravou si v ulicích muslimských měst užívají.
Není to, věru, nic pěkného, žertovat na účet víry svých bližních. Jenomže my jsme v naší židovsko-křesťanské kultuře zvyklí dělat si vtipy prakticky ze všeho. Ba z vlastní víry. I Židé vtipkují na účet svých svatostí. Samozřejmě, v obou případech se ortodoxní zlobí. Většina se však nenechá nijak rozházet. Navíc ti pravověrní nemají tendence – až na výjimky – hned kvůli tomu zapalovat či mordovat. Také mám trochu obavu, zda nás vyznavači Alláha a jeho proroka Mohameda vůbec považují za své bližní. A tak pozemským vzduchem létá temný posel civilizačního nedorozumění. V jedné víře se za humor, byť možná nepovedený, dává nejvýš pár facek, a to ještě je vykonavatel považován za nerudného podivína. V konfesi druhé by člověka za vtípek o mladém manželovi (Mohamedovi) velmi zralé vdovy po majiteli karavan možná i přibili za uši.
Kdepak naznačit něco ironicky významného o bohatých starých dámách a jejich žebráckých milencích, kteří s nimi nakonec vstoupí do svatého svazku a stanou se tím pádem movitými spolumajiteli pěkného stáda dopravních velbloudů s příslušenstvím. To by zazněly protesty! A dělo by se nejspíš jako ve výše uvedeném případě: představitel švédského velvyslanectví v Íránu byl povolán na tamní ministerstvo zahraničí a vypeskován skrze svatokrádež. Vůči autorovi zlehčování by pak mohl nějaký prudivý ajatolláh vyhlásit smrtící fatvu. Ta by všem lidem naší víry (či nevíry) připadala jako další hloupý, ba ještě hloupější vtip, nicméně už by šlo o život.
A otázka, zda nejsme v situaci, v níž už nejde o lejno, ale o cosi důležitějšího, se nabízí čím dál veseleji. V Íránu se krom ohrazení vůči švédskému svatokrádežnictví pochlubili, že vyrobili a do provozu uvedli tři tisíce centrifug. Tyto odstředivky samy o sobě obohacený uran pro jaderné pumy neprodukují, ale lze je k tomu velmi snadno přizpůsobit. Experti tvrdí, že by Íránci teoreticky mohli zhotovit materiál pro takovou pěknou atomovku během roku.
V těchto souvislostech – při nedostatku humoru našich spoluobčanů s ručníkem na hlavě a při jejich zuřivém zbrojení, jež vyvolává pocit, že by možná doopravdy chtěli ty Izraelity tak trochu zahnat do moře, a když už se to tak v tom světě vezdejším skulí, utopit s nimi i hromadu příliš nevhodně vtipkujících křesťanů, a vůbec nastolit tu pořádek pěkně podle koránu, protože konec konců je to Kniha knih, a kdo se ji za čtyřiadvacet hodin nenaučí nazpaměť, bude popraven – jeví se počínání mnohých našich spoluobčanů, kteří tak vášnivě nesouhlasí s americkým radarem v Brdech, poněkud zpozdilé.
Čech, jak známo, drží se hesla: „Psina musí být, i kdyby tátu věšeli!“ A najednou zjišťuje, že jisté šprýmy se prostě nesmí. A že by se kvůli nim vousatý vlastník centrifug, které mohou vyprodukovat válečný uran, mohl doopravdy rozzlobit a přestat už jen tak legračně zapalovat auta. A vyzkoušet něco bez žertů. Snad českému obecenstvu nejen z brdských lesů v těchto směšných souvislostech cosi dojde.
Pokud ovšem celá ta bžunda o Mohamedových karikaturách a íránských centrifugách není složitou rozchechtanou akcí agentury, kterou údajně naše vláda oslovila, aby přesvědčila brdskou veřejnost o potřebě postavit v jejich pahorkatině radar. Kdyby to bylo takhle, to by byla teprve sranda. Tomu by se musel zasmát i ten starý suchar Mohamed.
