Turecko neprožilo dobrý rok. Země na pomezí Evropy a Asie, v níž žije 76 milionů obyvatel, regionální mocnost hraničící s Irákem i Sýrií, důležitý člen NATO i mezinárodního společenství čelil těžkým problémům.
Už 12. ledna zabil výbuch v historickém centru Istanbulu 13 lidí, následovaly teroristické útoky 17. února a 13. března v Ankaře, 7. června na letišti v Istanbulu. Seznam teroristických útoků končí vraždou ruského velvyslance Andreje Karlova 19. prosince v Ankaře. K útokům se dílem přihlásil takzvaný Islámský stát, dílem některé kurdské skupiny.
Problematickému roku vévodí pátek 15. července, kdy došlo k pokusu o vojenský puč s cílem svrhnout vládu prezidenta Recepa Tayyıpa Erdogana. Střílelo se, letadla bombardovala sídlo parlamentu, zahynulo 246 lidí. Puč byl za několik hodin potlačen a Erdogan, který byl na dovolené, se triumfálně vrátil do Ankary.
- Web ČT24.cz publikuje sérii komentářů k tématům, které rok 2016 charakterizují. Čtěte také:
Rok krajských voleb: Bylo jasné, že ANO vyhraje. Víc však překvapil Okamura - Trumpův rok: Amerika i svět čekají, až vyvane kouř z předvolební palby
- Rok hudebních legend, které nás učily umírat
- Rok, který dal světu další, poučnou lekci z terorismu
- Asadův rok: S přispěním Ruska a Íránu se kola válečné štěstěny začala obracet
- Rok Číny v Čechách. Přijel Si Ťin-pching a rozšiřovaly se akvizice
Nešlo však o vzpouru celé armády. Distancovali se od ní dva klíčoví velitelé – šéf speciálních sil i velitel první armády, která odpovídá za ochranu Istanbulu a úžin, stejně jako představitelé hlavních politických stran – vládních i opozičních.
Za strůjce pokusu o puč je od začátku označován muslimský duchovní Fetullah Gülen, který už patnáct let žije v USA. Jeho stoupenci, skuteční i domnělí, se ihned stali terčem nevídaných čistek, jež začaly armádou a policií.
Podle oficiálních tureckých informací bylo ze zaměstnání vyhozeno přes 110 tisíc lidí, zatčeno bylo dalších 37 tisíc. Zavřeno bylo 1043 soukromých vzdělávacích zařízení, 15 univerzit, 19 odborových svazů, 1229 nadací a sdružení, 15 mediálních firem – většinou pro údajné spojení s hnutím Fetullaha Gülena (FETO).
Dopady byly nejen morální, ale i ekonomické. Do turisticky atraktivní země přijelo o 40 procent méně turistů než o rok dříve, turecká lira zažila těžký propad.
Kurdský problém, táhnoucí se celou historií republiky, je s plnou naléhavostí opět na stole. Vládnoucí strana AKP nenavázala na některé pozitivní kroky moci vůči kurdské menšině z minulosti a dokázala si popudit nejen kurdské politiky a starosty na jihovýchodě země, ale i poslance demokraticky zvolené do parlamentu. Někteří z nich byli na základě dekretů o výjimečném stavu zbaveni imunity a uvězněni.
Sbližování Ankary s Moskvou
Turecká zahraniční politika se zjevně mění už od demise premiéra Ahmeta Davutoglua 26. května. Tento Erdoganův souputník byl symbolem odklonu Turecka od Západu, zejména od EU a Izraele.
Prezident Erdogan coby „ochránce národních zájmů“ otočil kormidlo. A přišlo oživení vztahů s Izraelem (v pozadí je možnost dodávek zemního plynu z izraelských vrtů ve Středozemním moři) a Erdoganova omluva prezidentu Putinovi za sestřelení ruského vojenského letounu u hranic se Sýrií (ruská odplata – omezení hospodářských vztahů – způsobila Turecku těžké problémy).
Sbližování s Moskvou je motivováno zejména snahou minimalizovat škody. Vždyť Rusko přestalo nejen dovážet turecké ovoce a zeleninu, ale i tisíce tureckých stavbařů, do letovisek na tureckém pobřeží nepřijelo přes milion Rusů.
Turecko hrozí Evropě, že otevře brány uprchlických táborů na svém území
Smlouva s EU o zastavení proudu migrantů z Blízkého východu do Evropy byla zaplacena nejen evropskými penězi, ale i vidinou bezvízového vstupu do Schengenu. Pokud by se to povedlo, jistě by to v očích prostých obyvatel posílilo pověst Erdogana jako strážce národních zájmů, který se dokázal postavit nejen velmocem, ale i celé Unii.
Jenže všechny země, které na vízovou liberalizaci dosáhly, musely splnit i mnoho dalších podmínek, mimo jiné zajistit svobodu tisku. A o té se v Erdoganově Turecku dnes ani nezdá, stejně jako o ochraně základních lidských práv a dodržování dalších podmínek. Na opačné misce vah stojí turecká hrozba, že přestane bránit více než dvěma milionům obyvatel uprchlických táborů na svém území ve splnění jejich německého či skandinávského snu.
Vztahy s USA, klíčovým partnerem a spojencem z NATO, jsou už několik let chladné. Způsobily to i rozdílné názory demokratického prezidenta Obamy a k autokracii tíhnoucího Erdogana na řešení konfliktů v Sýrii a Iráku. Bez ohledu na to startují z letecké základny Incirlik u Adany denně americké letouny k zásahům proti samozvanému Islámskému státu.
Volba nového amerického prezidenta v Ankaře oživila naděje, že dohoda s republikánskou administrativou ve Washingtonu bude, podobně jako v minulosti, snazší.
Jeden silný partner v Sýrii je výhodnější než roztříštěná opozice
Pro Ankaru je zajištění stability u hranic se sousedními Sýrií a Irákem zásadní, a tak možná nakonec po dohodě s Rusy a Íránci přestane odmítat jednat s Asadem. Vidí, že bude snazší jednat s jedním silným partnerem, než s řadou zástupců roztříštěné syrské opozice.
Určitě nejsou primárním problémem syrští Kurdové. Už delší dobu má Ankara totiž věcné a dobré vztahy s Barzáního kurdskou autonomií v Erbílu. Problémem ovšem jsou příslušníci kurdské PKK, operující na jihovýchodě Turecka a v sousedním iráckém pohraničí.
Autoritářský prezident Erdogan si jistě nepředstavoval, do jakých vnitřních turbulencí a zahraniční izolace se jeho země dostane, ani to, že ve volbách nezíská dostatečnou většinu, aby mohl prosadit změnu ústavy a zavedení jím prosazovaného prezidentského systému. V tom mu ale mohl paradoxně posloužit zpackaný puč a své naděje vkládá do referenda, plánovaného na jaro.
Sultán, jak hanlivě říkají Erdoganovi jeho protivníci, by se skutečně jakýmsi sultánem stal. Tím by se ovšem Atatürkova vize zakotvení země v západní civilizaci stala fikcí.
Jozef Braun působil jako velvyslanec České republiky v Turecku v letech 1999–2004.
