Lisabonská smlouva se po čtyřech úspěšných ratifikacích (Maďarsko, Slovinsko, Malta a Rumunsko) ocitla v nebezpečí z nejméně očekávané strany. Slovenská opozice vedená euronadšencem Mikulášem Dzurindou minulý týden paradoxně odmítla hlasování o Reformní smlouvě EU. Chtěla tak donutit vládu ke stažení návrhu kontroverzní změny tiskového zákona. Zatím marně, jenže se tím zasekla i ratifikace smlouvy.
Přitom jedinou parlamentní stranou, která se k Lisabonské smlouvě staví odmítavě, je Křesťansko-demokratické hnutí. Podle jeho šéfa P. Hrušovského je smlouva „nástrojem k rozšíření pravomocí evropského parlamentu na úkor parlamentů národních“, podle poslance V. Palka „mění EU v jeden velký stát“. Nesouhlas křesťanských demokratů s Reformní smlouvou ovšem mnoho neznamená, potřebných 90 hlasů se ve slovenském parlamentu najde i bez nich. Smlouva bude na Slovensku dříve či později schválena, nicméně tamní bojkot ukázal zranitelnost ratifikačního procesu.
Po varovném signálu z Bratislavy se Brusel může obávat i jiných zádrhelů plynoucích z malicherných příčin. A to i přesto, že se chtěl vyhnout mnohem zásadnějším úskalím, jak o tom svědčí úmysl nepořádat další riskantní referenda (s výjimkou Irska, kde referendum přikazuje zákon). Podivuhodně jednotná vůle hlav států vyjít vstříc Bruselu je nejmarkantnější v případě Francie a Nizozemska, kde na nesouhlasu občanů v referendech ztroskotala původní Smlouva o Ústavě pro Evropu. Co je příčinou, že se schvalování smlouvy ve 26 z 27 členských států EU smrsklo na parlamentní ratifikaci? Nepochybně je to obava, že by Reformní smlouva, což je jen mírně zeštíhlená náhrada euroústavy, v některém referendu opět nemusela projít. Proto se význam Lisabonské smlouvy poněkud bagatelizuje: nejde již o plnohodnotnou ústavu s prezidentem a symboly EU , ale pouze o smlouvu „pozměňující smlouvu o EU a smlouvu o založení EU“. A jako takový, o stupeň nižší dokument, nutně nevyžaduje schválení nástrojem přímé demokracie - vůlí všech občanů, postačí však vyjádření jimi volených zástupců.
Ale ani v tomto odvedení schvalovacího procesu na vedlejší kolej není žádná jistota. Většina nových členů, kteří dychtí po dotací z EU, pravděpodobně přivře oči nad předáváním dalších kompetencí z národní na unijní úroveň. Ne všechny menší země se s tím ale budou snadno smiřovat. Ani velké státy nejsou bez pochybování o některých principech Lisabonské smlouvy. Vzhledem k tomu, že vlastní smlouva má formu souboru dodatků k jiným smlouvám, bude posouzení celku časově náročné a značně složité. Tzv. konsolidované znění, které obsahuje kompletní text smlouvy o EU a o založení EU, ještě ani hotové není. Některé vlády velkých zemí si už z „opatrnosti“ vymínily, že toto „konsolidované znění“ nedostanou dříve, než proběhne ratifikace.
Podobně jako ve Francii a v Německu, schyluje se i v ČR k přezkoumání reformní smlouvy Ústavním soudem ČR. Francouzská Ústavní rada po předběžné kontrole ústavnosti Lisabonské smlouvy rozhodla už 20. prosince 2007, že je třeba změnit francouzskou ústavu (ke stejnému závěru došla i u zamítnuté euroústavy). Také švédský Nejvyšší soud rozhodl, že protože vlastně jde o ústavu EU, je nutné změnit ústavu Švédského království. Ve Španělsku návrh na přezkum souladu smlouvy s ústavou podala Národní rada. Ale i na Slovensku byla podána stížnost k ústavnímu soudu skupinou fyzických osob s odůvodněním, že reformní smlouva „ohrožuje základy suverenity státu“.
V Česku podnět k Ústavnímu soudu ČR zřejmě vyjde od zákonodárců ODS, kteří jsou vázáni usnesením kongresu ODS z 19. listopadu 2006. To zakázalo politikům této strany „předávat další kompetence ČR na úroveň Evropské unie a rozšiřovat rozsah evropské agendy schvalované kvalifikovanou většinou“. Jak na semináři o ratifikaci Reformní smlouvy v ČR minulý čtvrtek upozornil vicepremiér pro evropské záležitosti Alexandr Vondra, zamýšlený přezkum Ústavním soudem ČR není nic neobvyklého, je to „akt legitimní a zodpovědný“. Podle některých ústavních právníků přechod na rozhodování kvalifikovanou většinou (právo veta se ruší asi ve 40 oblastech) m.j. vyvolává otázku, zda Reformní smlouva vůbec respektuje esenciální českou státnost. V českém případě jde také o to, zda kombinace ustanovení o nadřazenosti evropského práva právu členských zemí a Charty základních práv EU (která tvoří pouze přílohu smlouvy a o jejíž právní závaznost se povedou spory), nevytvoří předpoklad pro otevření otázek revize Benešových dekretů a vypořádání sudetoněmeckého majetku.
Bylo by jistě vhodné, kdyby se všechny pochybnosti o souladu Ústavy ČR s Lisabonskou smlouvou vyřešily dříve, než dojde k její ratifikaci. Jinak lze podle čl. 10a české ústavy „některé pravomoci orgánů ČR“ přenést mezinárodní smlouvou (za níž je Reformní smlouva považována) „na mezinárodní organizaci nebo instituci“. K přijetí mezinárodní smlouvy je třeba podle ústavního čl. 39 „souhlasu třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů“. A mimořádný ohled bude třeba brát na ústavní čl. 10, který praví, že „stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva“.
