Na růst ceny nějakého zboží jsme zvyklí se dívat jako na známku toho, že poptávka po něm je větší než nabídka, že roste jeho vzácnost. A když ta cena roste dál a dál, mnohým se může začít zdát, že se blížíme k mezi jeho absolutní vzácnosti, že brzy narazíme na hráz jeho nedostatku. Když se jeden rok neurodí brambory, považovali bychom za samozřejmé, kdyby jejich cena vyskočila nahoru.
Takto prostě by to však mohlo chodit jen v uzavřené ekonomice. V otevřených ekonomikách, které jsou navzájem propojeny zahraničním obchodem provozovaným v různých měnách, se však může docela dobře stát, že neúroda brambor v jedné zemi tam povede dokonce k poklesu jejich ceny jednoduše proto, že obchodníci je odněkud levně dovezou a při tvrdé domácí měně by se pak nikdo neměl divit, že jsou brambory po neúrodě levnější než před ní.
Růst ceny ropy, k němuž dochází zejména od roku 1998, by zelení milovníci katastrofických scénářů velmi rádi interpretovali jako důkaz blížícího se konce s poukazem na vyčerpanost tohoto zdroje. Nic takového se ale neděje. Protože se cena ropy na světových trzích vyjadřuje v amerických dolarech, tak růst ceny ropy nás informuje především o stavu, v jakém se nachází americký dolar. Mnohem méně toho říká o samotné ropě, o změnách jejích zásob a o její rostoucí nebo klesající těžbě. Americký dolar už dlouho oslabuje, protože byl a stále ještě je nadhodnocen. Nadhodnocen je zejména proto, že je v mnoha zemích rezervní měnou. Poptávku po dolarech pak silně určuje právě fakt, že banky těchto zemí dostatek dolarů mít musí.
Ten, kdo těží a prodává ropu, se pak proti poklesu hodnoty dolaru snadno brání tím, že si za každý další prodaný barel účtuje těch dolarů úměrně víc. Na rostoucí cenu ropy však kromě slábnoucího dolaru působí ještě jedna významná institucionální charakteristika trhu s ropou. Jde totiž o trh ovládaný kartelovou dohodou producentů ropy. Kartelová dohoda zemí produkujících ropu OPEC dostane cenu ropy přesně tam, kde jí členové kartelu chtějí mít. Když se jim zazdá, že se v USA blíží recese a že se na slabý a slábnoucí hospodářský růst USA produkuje ropy až moc a mohla by tudíž poklesnout její cena, jednoduše se dohodnou na omezení těžby.
Kartelové dohody jsou uvnitř drtivé většiny zemí přísně zakázané. Na dodržování zákazu tam dohlížejí antimonopolní úřady, u nás je to Úřad pro ochranu hospodářské soutěže. Když měl náš úřad před nějakým časem podezření, že se čeští pumpaři mezi sebou na ceně benzínu dohodli, zahájil s nimi správní řízení a padaly pokuty. Jenomže na kolektivitu světových producentů ropy nikdo nedohlíží a dohlížet nemůže. Žádná autorita nad nimi nemá a nemůže mít žádnou moc. A není to proto, že jsou většinou z oblasti Perského zálivu, kde se nežertuje.
Cena ropy je také velmi volatilní, kolem rostoucího trendu značně kolísá, je citlivá na dobré i špatné zprávy. V poslední době bylo těch špatných více, takže i ty přispěly k růstu ceny ropy: konfrontace USA a Íránu ohledně íránského jaderného programu, útoky militantů v Nigérii, boje na turecko-irácké hranici.
Evropská unie, jako oblast závislá na dovozu ropy, by měla dělat vše, aby se vymanila nikoli ze samotné potřeby ropu dovážet, nýbrž z vlivu nekontrolovatelných sil, které cenu ropy ovládají, jako jsou právě vrtošivé výsledky ujednání ropných šejků. Těmi se ochotně a pokrytecky řídí i ti, kteří s nimi v OPEC nezasedají. Společná energetická politika Evropské unie, která se rýsuje, by se o ono vymanění měla snažit, ale zatím se zdá, že neví přesně, co by jí mělo nejvíc trápit. Určitě to není starost o výstavbu větrníků nebo osevní plochy řepky olejné. Největší překážkou na cestě Evropanů k energetické emancipaci jsou jejich vlastní předsudky vůči jaderné energii a připravenost krátkozrakých evropských politiků je přiživovat, nadbíhat jim a kupovat si hlasy voličů se zmatkem v hlavě.
