Co je české, to je hezké. Tímto rčením se nejspíš inspirovala česká vláda, když začala pod tlakem zemědělské lobby hlava nehlava propagovat české potraviny. Ministři volají po jejich větším zastoupení na jídelníčcích českých domácností a média jim překvapivě ochotně naslouchají. Televizní kamery tak dnes a denně přinášejí dlouhé záběry na regály s holandskými paprikami, zatímco ty české (byť úplně jiné odrůdy) hnijí zemědělcům přímo na poli. Zákazníkům vysílají jasný vzkaz: nakupujte víc českých potravin! Jenže smutné na tom všem je, že dokola ohrávaná „reklama“ cílí na odvětví, které má na výkonu české ekonomiky jen malý podíl.
Proč vláda zaostřila právě na potravinovou soběstačnost? Odpověď je podle politiků nasnadě: jde přece o strategicky důležité výrobky, navíc ze zahraničí na náš trh často proudí všelijaké šmejdy. Avšak z pohledu ekonomiky zemědělství a potravinářství až tak strategicky významné není. Dohromady se podílí na tuzemském hrubém domácím produktu jen zhruba 3,6 %. To znamená, že i kdyby přestaly všechny tuzemské podniky z těchto odvětví vyrábět, pohorší si česká ekonomika méně, než o kolik propadl HDP v roce 2009, kdy Česko zasáhla hospodářská krize.
Z pohledu ekonomiky jako celku je tak privilegium státem řízené „reklamy“ na potraviny těžko pochopitelné. K nosným pilířům české ekonomiky patří úplně jiná odvětví, zejména automobilový průmysl. Ten se na tuzemském HDP podílí takřka 7 %. Proč tedy stát místo značky Klasa nepodporuje raději mladoboleslavskou Škodovku? Reklama na ni by mohla stavět na stejných argumentech, jako je tomu u potravin. Česká auta jsou přece „lepší“ než ta z dovozu. Vzpomeňme třeba na problémy japonské automobilky Toyota. Ta v posledních letech musela svolat k opravě miliony aut.
Proč by ale měl stát podporovat úspěšnou firmu? Neměl by se raději zaměřit na ty, kterým trh nepřeje? Ještě štěstí, že to nedělá. Kdyby totiž na přelomu let 2008 a 2009 podpořil skomírající české sklárny, mohlo se nám snadno stát, že bychom teď v zajetí vládou řízené „propagandy“ nakupovaly za přemrštěné peníze broušené sklo přinejmenším 30 let starých vzorů. Ku prospěchu ekonomiky by to ale nejspíš nebylo. Jak je totiž právě na příkladu skláren vidět, to zajímavé, a tudíž konkurenceschopné se vzpamatovalo i bez reklamy placené ze státní kasy. Výroba ve sklárnách v Novém Boru nebo v Karolince jede dál, nový vlastník dokonce pořídil i pec na výrobu větších kusů.
Krom toho státem řízená reklamní kampaň se může snadno zvrtnout a změnit se v plýtvání a velký propadák. Potvrdila to ostatně i kontrola NKÚ zaměřená na propagaci značek Klasa a Regionální potravina. Podle zjištění kontrolorů státní správa utratila 1,5 miliardy korun za nikdy nevykonané práce nebo indické masáže na exkurzích pro novináře. A navíc, zakázky zadávala v rozporu se zákonem. Zda vůbec byla kampaň z let 2008 až 2013 účinná, nelze podle NKÚ zjistit.
Protože zadávání veřejných zakázek v tuzemsku stále pokulhává a navíc před 25 lety si Češi místo centrálního plánování zvolili volnou ruku trhu, nechej, milá vládo, rozhodnutí o tom, co si v supermarketu koupíme, raději na chuťových buňkách spotřebitele, případně na jeho peněžence. Budou-li tuzemská prasátka kvalitní, chutná a konkurenceschopná, cestu na jídelní lístek českých domácností si jistě navzdory zahraniční konkurenci najdou.
