„Mám sraz u Inriho,“ řekla vnučka. Bylo jí třináct, bylo léto, stáli jsme na dvoře před naší pastouškou (mimochodem, kdo ví, co to byla v původním významu pastouška?)… Hlavou mi proběhl seznam vnuččiných vesnických kamarádů a kamarádek. „U jakého Inriho?“ povídám. „No přeci na návsi…“ Teprve v tu chvíli se mi to v hlavě složilo. Kříž se zmučeným Ježíšem Kristem, pod lipami vedle kostela, kolem tři lavičky, na nichž posedává omladina a vede řeči. Podezírám je, že se tam občas dopouštějí drobných hříšků, jako je například nějaká ta cigareta, či dokonce marjána nebo láhev s čúčem a dál ani pomyslet nechci. Bůh Syn jim to ale velkoryse odpouští, ba možná puberťáky mimosmyslově varuje, když se blíží nebezpečí.
INRI. Iesus Nazarenus Rex Iudaorum. Venkovní krucifix. Prastaré zpodobnění utrpení a symbol cesty k vykoupení druhých skrze vlastní oběť. I v prostoru české společnosti, nevěřící a přesvětské, připadla mi vnuččina familiárnost až frivolní. „Vy říkáte Kristovi Inri?“ „Jo.“ „A víš vůbec, co to znamená?“ Zaobíral jsem se už v duchu moralistní přednáškou. „Ježíš Nazaretský, král Židovský,“ uzemnila mě. Zapomněl jsem v tom rozhorlení, že se živě zajímá o staré věci a příběhy. Též i o biblické.
A šla. Na sraz k Inrimu. Zda-li ne na rande k Inrimu. Dospívají dnes rychleji. A mají jinou řeč. Naše slova přestávají znát. Jako by skrze jazyk přicházela nová doba. Zda-li lepší, nebo horší, netroufám si soudit. Řeči mladých a těch, povězme, nemladých, stávají se odlišnými a dělí generace jako kdysi národy. Mezi věky slova vytvářejí meze. Inu, například: mez. Narazil jsem už na mnoho lidí, kteří neznají termín „mez“ v tom našem prastarém, chce se říct „klasickém“, smyslu slova. Jako dlouhý vyvýšený pásek země mezi poli. Rozorali jsme je vskutku důkladně. Leckdo z mladých, není-li zarputilým ochráncem přírody a netrpí-li existenciálními obavami o osud půdy ničené erozí, doopravdy neví, co to slovo prapůvodně znamenalo. Zná je spíše ve smyslu mezí lidských možností při překonávání světových rekordů. Kdepak sedět někde na už oschlé jarní mezi a žmoulat si s osobou druhého pohlaví ruce i leccos jiného…
Před časem se mě zeptala skupina mladších, zda by mi nevadilo, kdyby si mě uvedli ve Facebooku jako „přítele“. Řekl jsem, že vadilo. Ne kvůli nim, to mě naopak těší. Pro to slovo „přítel“. Má pro mne jakýsi starodávný, úctyhodný význam. Skrze počítačovou síť dostává povrchní, všeobjímající smysl. Kde kdo má být mým „přítelem“, i když ho skoro neznám. Zdá se mi, že takové snadné užívání bere tomu výrazu jeho jistou vznešenost. Stejně jako bolševici svou historií a pokřiveným užíváním zcela znehodnotili slovo „soudruh“, termín dlouhou dobu svým pravým významem jistě ctihodný.
Slova se mění a nelze říci, že my s nimi. Když začnou ti starší používat rozverně slov mladší generace, nejsou zábavní, ale směšní. Stejně těm větám, které se pokouší roztomile rozžvatlat jako teenager, dědečkové a babičky ve skutečném smyslu slova nerozumějí. Jsou pouze papoušky, jak se natřásají, aby nadběhli nebo podlezli mladým. Sotva mě omladí, začnu-li říkat „u Inriho“. Za nás říkalo se „u křížku“.
Generace se stále hlouběji rozcházejí také proto, že hovoří čím dál rozdílnými jazyky. Přestože vědci zjišťují, že struktura hodnot se posledními lety nemění a mladí se vracejí časem k návykům těch starých, navíc horlivěji k těm návykům hnusným, přece se stále více vzdalujeme. Nicméně jsou rituály, které nám pořád zbývají coby společné a které alespoň jednou za dobu svádějí nás dohromady a způsobem do jisté míry muzeálním vytvářejí pocit souvztažnosti, sounáležitosti. Třeba Vánoce. Stromky zdobíme, dárky dáváme si vzájemně bez ohledu na věk a hodně štěstí si také přejeme. Možná i jakýsi cit nás dohromady svírá. A víme, staří i mladí, že se kdysi kdesi narodil malý bosý chlapeček Ježíšek, u něhož se, věřící i nevěřící, v tomto čase scházíme.
Vyprávěl jsem u předvánočního piva přátelům příhodu o srazu u Inriho, nostalgicky jsme se zasmáli nad těmi jinými světy slov a jeden, ještě starší než já, řekl: „Máš vlastně štěstí.“ V první chvíli jsem myslel, že má na mysli skutečnost, že moje vnučka zná význam oné zkratky na kříži, ale on je nejen starší, ale i moudřejší: „Že jsi jí vůbec v jejích třinácti stál za to, aby ti řekla, kam jde…“ vysvětlil. V rádiu jako na potvoru zrovna hráli Narodil se Kristus pán…
Vítej, Inri…
- Ježíš na kříži autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/797/79685.jpg
- Facebook autor: ČT24, zdroj: firstfriday.worldpress.com http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/307/30619.jpg
- Oslavy Velkého pátku na Filipínách autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/8/796/79522.jpg
