Ospalá letní hladina nad českou kotlinou zrcadlí ty obvyklé jevy, na které jsme si již takřka přivykli a nevyvádí nás z míry: odráží svět, ve kterém žijeme, s jeho těžkostmi a bolestmi, s drobnými radostmi, se skandálky takzvaných celebrit a počínáním politiků, které nám v některých ohledech připadá nedostatečně domyšlené – ale takové to je. Někdy sluníčka příliš mnoho, někdy příliš málo, ale vcelku poklidná hladina, kterou jen chvílemi něco jemně rozčeří – např. optimistický vánek z výsledků našich fotbalových mladíků. Ale rozhodně to není záležitost, která by tak úplně brala všechny, ostatně, je to jen příslib pro příští časy a klání. Ale jinak spíše klid a pohoda…
Přesto však se mezi malou částí naší populace zvedají rozhořčené vlny ze zklamání, které vyrůstá z prohlášení vatikánského dokumentu římskokatolické Kongregace pro nauku víry (10.7.), z něhož zcela jasně vyznívá, že „jedinou skutečnou církví” je církev římskokatolická. Tím pádem jsou všechna ostatní církevní společenství (protestantská, anglikánská…) postavena spíše než na druhou kolej rovnou do autu. Jistě, není to věc, která by rozčeřila široširou hladinu naší společnosti, mnozí (pokud to vůbec zaznamenají) to vidí spíše jen jako scholastické hraní se slovíčky bez valnějšího praktického dopadu - ale pro část našich spoluobčanů je to skutečnost nesmírně citlivá a zraňující. I proto se objevila různá prohlášení (např. předsedy Ekumenické rady církví, Synodní rady Českobratrské církve evangelické a j.).
Studená vatikánská sprcha
Proč (alespoň v jednom výseku oné hladiny) došlo k takovému vzedmutí, které hned tak neutichne, byť snad příliš škody nenadělá? Právě na počátku letošního roku představitelé většiny církví (včetně římskokatolické) podepsali Chartu oecumenicu, dokument, který směřuje k lepší spolupráci mezi církvemi. Vatikánské prohlášení tomuto úsilí, které se snažilo zamezit dalšímu a dalšímu štěpení společnosti a potencionálním ohniskům vážnějších střetů, zasadilo studenou sprchu. V rozpacích zůstávají ti křesťané z římskokatolické církve i ti ”nekatoličtí”, kteří dlouhá desetiletí společně pracně stavěli mosty porozumění a důvěry a snažili se překonat dosud citlivé jizvy, které jsou ”živé” i po více než půl tisíciletí.
Je zřetelné a politováníhodné, že přes mnohasetletou zkušenost a řadu moudrých výkladů se nekatolické církve nenaučily žít zcela svobodně v postavení menšiny. A stále se jim "stýská” po uznání církve největší, byť svou víru opírají o biblická ujištění, že jejich postavení nezaručuje žádná instituce ani organizace.
Konečně a v neposlední řadě, citovaný dokument římskokatolické Kongregace pro nauku víry není příliš dobrou zprávou pro celou společnost, tedy i ateistickou. Ne že by se jí dotýkala konkrétně záležitost kdo je a kdo není pravou církví, ale dává tušit, že ani v jiných ohledech nebude římskokatolická církev příliš vstřícným partnerem jakéhokoliv dialogu, který by se nějak dotýkal věcí, které zastává. Ve světě, který tak křehce drží v jakž takž stabilizované poloze, je každé vychýlení zdrojem potencionálních konfliktů. A těch je všude dost. Raději bychom si užili ještě trochu té pohody…
(autor je bývalý evangelický farář)
