Dlouho jsem přemýšlel o dnešním tématu. Říkal jsem si, že se zkusím podívat na hokejové dění tak nějak jinak. Jenomže ač jsem přemýšlel, jak jsem přemýšlel, vždycky se spletité cestičky mých myšlenkových pochodů potkaly v jednom cíli, kde svítila obrovská číslice 68. Ano, já vím, Jaromír Jágr je všude kolem nás, ale jak jsem takovým malým soukromým sociologickým průzkumem zjistil, je to takový fenomén, že mu zkrátka nelze uniknout.
Mnozí sportovní skeptici poznamenají: "Šmarjá, vždyť jenom umí dobře bruslit a šmrdlat s hokejkou, tak proč takový humbuk?" Je to jednoduché, gloriola Jaromíra Jágra má přesah daleko za hranice sportu. Pochopil jsem to v momentě, kdy mě spolužák z vysoké školy poprosil, jestli bych ho nemohl vzít na nějaký zápas s Jágrem. „Ale co nejdřív proboha, abych ho ještě stihnul, než ta výluka skončí!“.
Na tom by samozřejmě nebylo nic divného, kdyby ovšem můj spolužák ze žurnalistiky nebyl po celou dobu studia zapřísáhlým odpůrcem sportu a nedával to jasně najevo. Od prváku až po promoci probíhalo neustálé štengrování mezi mnou, sporťákem, a jeho osobou coby striktně politicky a kulturně zaměřeným jedincem.
Znovu se ukázalo, že sport (nejen) ve špičkovém podání zkrátka a dobře patří do společenského života stejně jako opera, divadlo či politika. A tahle symbióza je koneckonců dána historicky. Známky provozování aktivit, které bychom dnes označili jako sport, byly nalezeny u řady starověkých civilizací. Konkrétně se jedná o Čínu, kde byla provozována (zřejmě spíše z estetických než ze soutěžních důvodů) obdoba dnešní gymnastiky, o Persii, kde jsou doloženy bojové hry s přesnými pravidly. Nejznámějším případem je samozřejmě starověké Řecko, ve kterém se z aktivity směřující k fyzickému sebezdokonalení stala filozoficky odůvodněná součást kulturního života a fyzická zdatnost byla považována za nedílnou součást dokonalosti. Výsledkem bylo mimo jiné pravidelné pořádání všeřeckých sportovních her v osadě Olympie, které se staly předobrazem moderních olympijských her.
A proto se o Jágrovi bavím se sousedem ve výtahu, s pánem za pultem v prodejně barev a laků, v pneuservisu a pochopitelně u nás na vsi v hospodě. A všichni hovoří stejným, řekl bych až posvátným tónem:„Je to borec, je neuvěřitelnej, fááákt frajer, nemoh‘ bys mi sehnat lístek…?“
Krásné na tom je, že v podstatě každý hokejista na světě tohle jméno zná, ví, co dokázal, a pro mnohé je vzorem. On je vlastně vzorem už pro několikátou generaci. Kladenský patriot za to vděčí jen a jen sobě. Svému talentu a hlavně obrovské dřině a píli, kterou neodložil ani teď, ve čtyřiceti letech. A navíc si na nic nehraje. Dokáže přiznat chybu a uznat kvality soupeře. Vypadá to jako charakteristika nějaké kladné postavy z knihy Jaroslava Foglara, ale tak to prostě je.
Kladno bez Jágra patřilo vždy k nejhůře navštěvovaným týmům extraligy. Momentálně je v tomto kritériu v lize nejlepší. Vyprodalo sedm stadionů a v 15. kole v O2 areně v zápase s Brnem stanovilo historický rekord v návštěvnosti počtem 17 182 diváků. Malinko smutné je, že domácí kladenský Městský zimní stadion byl vyprodán jen jednou. Pod svícnem zkrátka a dobře bývá tma, bohužel… Ale na zbytku extraligové mapy všichni doufají, že výluka jen tak neskončí a ráže 68 bude pálit českými náboji na české cíle co nejdéle.
