Nejvážnější problém stávající politické krize jsou podle Petra Pitharta kroky prezidenta Miloše Zemana a jeho nerespektování ústavy. Filozof a bývalý premiér to řekl v Událostech, komentářích. Situace v Česku je podle něj ale snadno řešitelná a ještě nedošla tak daleko jako v Polsku nebo Maďarsku – je proto důvod k varování, ale nikoliv ke zděšení.
Pithart o vládní krizi: Varujme se, ale neděsme se
Pithart o vládní krizi: Varujme se, ale neděsme se (zdroj: ČT24)
Co říkáte tomu, co v posledních deseti dnech předvádějí čeští politici?
Prezident republiky předvádí, že nerespektuje ústavu. To je to hlavní – ze všeho daleko nejdůležitější.
A je tudíž česká demokracie na nějaké hranici, kterou by měla rozbourat oligarchie? Často se říká, že to hrozí.
To, co se děje v Maďarsku a v Polsku, nám zatím nehrozí. Za extrémními postoji u nás velké síly nejsou. Toto (vládní krize) je havárie, která se ale ještě dá odstranit. Pořád to není žádná katastrofa.
A není to tedy běžný politický spor, kdy spolu politici nesouhlasí a mají jiné představy?
Ne, není. Jsme na hraně mezi vládní a ústavní krizí. První krize – politická nebo vládní – jsou provozní záležitosti a patří k demokracii. Často taková krize vyčistí vzduch, až se dokonce řekne, že byla docela dobrá, že se věci posunuly a vyjasnily. Ústavní krize je horší. Nastane buď tehdy, když zjistíte, že jste v ústavě na něco důležitého zapomněli, anebo když se rozhodující hráči rozhodnou ústavu nerespektovat. Nyní jsme na hraně této krize.
Andrej Babiš o sobě rád říká, že je coby účastník politického života produktem klasických politických stran.
Na tom, že využil zklamání lidí, něco samozřejmě je, ale on šel do politiky i z jiných důvodů, jak ukazují kauzy, o kterých se už ani nemluví, protože jsou přehlušeny politickou krizí.
Lidé nemají volit to, co jim velí vztek
Kdyby ho ale lidé v politice nechtěli, tak by v ní nebyl. Když vezmu namátkový výběr: Několikero vlád ČSSD v jednom období, konce vlád občanské demokracie, kmotři, Regionální operační program Severozápad, sporné privatizace, fiktivní sponzoři politických stran, Bamberk, Olovo, Kubiceho zpráva, parlamentní volba prezidenta a neveřejné projevy, které zachytily kamery… Není logické, že takové politiky mají občané dost?
Do jisté míry ano. Zklamání lidí by ale nemělo být nikdy takové, že se rozhodnou volit ze zoufalství, ze zlosti nebo z vzteku. Lidé se mají před volbami sebrat, poradit se a nevolit to, co jim velí zlost, vztek, zklamání. Pak situace nemůže být lepší. Bude jenom horší.
A proč se politika takhle zdiskreditovala?
Víte – a to samozřejmě vůbec není omluva – s politikou to nevypadá dobře ani jinde, i když teď se mi zdá, že Evropané se začínají vzpamatovávat a že to je dobrý trend a my bychom se ho měli chytit. Pořád na tom nejsme tak špatně jako Poláci nebo Maďaři. Pořád ještě věřím, že se zvedneme s Francouzi, s Rakušany, s Holanďany (všichni ve volbách odmítli nacionalisty a izolacionisty – pozn. red.). Že odoláme nutkání uzavírat se světu a volit do čela státu extremisty.
Když se v klasických stranách objeví skandál, tak lídři nakonec v zásadě odcházejí. Po skandálu s bytem skončil Stanislav Gross, skončil Petr Nečas. Stačí taková samoočista?
Mluvíte o lídrech stran se všemi chybami, které strany mají. V hnutí ANO se to ale prostě dít nemůže. Já jsem se díval na vyjádření ministra spravedlnosti Roberta Pelikána a bylo mi ho líto. Je to dobrý právník, ale není ve straně – je skutečně ve firmě a nezbývá mu, než v současném sporu hledat relativizace nebo začít mluvit o něčem jiném.
Pokud je řeč o nahrávkách Andreje Babiše, nemůže být kus pravdy na tom, že se zde vyrábějí kompromitující věci na kohokoli?
Ale to ano. Teď mluvíme o dvou zlech – zasahování do soukromí a nerespektování ústavy – a mě ani nenapadne, abych tvrdil, že jedno je větší a druhé menší. První zlo se musí vyšetřit a já se obávám, že to bude problém, ale vůbec to není zlo menší.
To druhé se dá napravit tím, že se prezident republiky vzpamatuje, přečte si ještě jednou článek 74 ústavy a zjistí, že tam nic jiného není, že prostě na žádost předsedy vlády odvolá ministra. Žádné další podmínky nelze vymyslet. Toto se dá napravit snáze a rychleji. Možná proto mluvíme víc a vzrušeněji o druhém zlu, ale to vůbec neznamená bagatelizaci toho prvního zla. Jde o zlo, které by mohlo tu společnost samozřejmě úplně rozvrátit.
Varujme se, ale neděsme se
Prezident neřekl, že nebude respektovat tu ústavu. Třeba si bere čas, chce nechat zklidnit emoce, vyjednávat. Musí rozhodnout hned „zítra“?
V ústavě nemůže být napsáno, že „musí“, ani „hned“. Dokonce v ní není ani formulace „bez zbytečného odkladu“ a nemůže v ní být ani „za týden“. Kdyby tam lhůta byla, tak by musela existovat sankce za to, když termín nedodrží. A neexistuje nikdo, kdo by takovou sankci mohl udělit.
Kdyby prezident říkal: „Musím si to rozmyslet, to je těžkej problém“, řekl bych, že bychom se vzrušovat nemuseli. On ale řekl, že Andreje Babiše prostě neodvolá a vymyslel si k tomu koaliční smlouvu, která s ústavou absolutně nesouvisí.
Říkal jste, že stav společnosti a vlády není v Česku až tak špatný. V Praze a šesti dalších městech ale proti krokům prezidenta a ministra financí demonstrovaly tisíce lidí.
Položme si otázku, kdy by mohlo být opravdu hůř. Ve chvíli, kdy by do ulic vyšla tak veliká síla lidí – na jedné straně ti, kteří by trvali na dodržování ústavy, na druhé ti, kteří by byli stoupenci současného prezidenta – a bylo by jich tolik, že by je policie nestačila udržet od sebe. Nejhorší myslitelný vývoj je, když se politika přenáší do ulic a už nejde o argumenty, ale o sílu paží. To je, to je představitelné a ve střední Evropě se taková střetnutí odehrávala zejména ve 20. a 30. letech. To, že lidé jdou vyjádřit svůj názor, ať už ten, nebo onen, to je samozřejmě jejich právo. Varujme se, ale neděsme se.