Osmičkové roky v české historii nepatří k nejskvělejším. Na počátku toho letošního to připomněl i prezident Klaus s tím, že "dnes asi žijeme v nejlepším období naší země, v jakém jsme kdy žili". Diplomatickými slovy nás tak připravil na horší časy.
Začíná reformní rok provázený mimo jiné zvýšením cen energií, potravin a nájemného. Není moc slyšet, co tomu říkají ti, které to nejvíce postihne, totiž čeští penzisté. Důchody se v kupní síle drží pod polovinou průměrných mezd už dlouhodobě. Od roku 2000 přibylo 136 tisíc důchodců, ale na jednoho z nich dnes přispívají necelí dva poplatníci. Nynější verze reformy důchodů, zrealizuje-li se vůbec, možná posílí tenčící se zdroje pro výplatu dnešního minima, ono kýžené sblížení kupní síly penzí a mezd však zůstane v říši snů.
Zajímavé je, že důchodce není vůbec slyšet. Protestují zdravotníci, učitelé, dopraváci a zemědělci, ale po penzistech jako by se země slehla. Jako by po krachu „kremličkovských“ životních jistot a jeho karikatury důchodcovské strany právě před deseti lety zmizeli z politické mapy i ze světa. Přitom je jich stále víc, vidíme je na ulicích shánět levné potraviny, venčit pejsky, číst bezplatný tisk. Asi věří, že to nějak „doklepou“, na svou sociální situaci raději nemyslí, natož aby protestovali. Je to nerozumné, protože toho, kdo nehájí své zájmy, se málokdo zastane.
Téma důchodů a důchodců je nepopulární. Každý se mu rád vyhne. Dráždit staré lidi není tak nebezpečné, jako dráždit mladé, avšak úplně bez nebezpečí to není. Proto média široce rozebírají dopady reforem na mladé rodiny, na různé příjmové kategorie, na podnikatele i nezaměstnané, ale ne na důchodce. Prezident novoročně zmínil generaci rodičů a prarodičů, která se „nelehko vyrovnává s rychle se měnícími podmínkami života v moderní společnosti“, čímž mínil i zdražování. Ovšem o nějaké pomoci státu ani slovo. Staroušci, kteří si na důchod platili celý život, potřebují prý „zájem, péči a lásku hlavně ze strany svých dětí“ a „žádná státní politika to nemůže nahradit“. No bodejť, když už se na tvorbě HDP nepodílejí, co by ještě chtěli. A když si navíc o to ani neumějí říct.
Existují sice nepatrné zájmové organizace seniorů pod křídly některých politických stran, ale ty smějí v podstatě jen tvrdit partajní muziku. Nejednotní chudí penzisté nic nedokážou, vládám jsou pro smích a bohaté společnosti pro ostudu.
Absence politického zastupování občanů v penzijním věku, tvořících už skoro třetinu populace, je však citelná i z jiných než jen jejich existenčních důvodů. Životní zkušenosti a názory silné skupiny starší generace v politickém životě prostě chybí. Kdyby nic jiného, jsou to lidé, kteří se celý život potýkali s totalitou a velmi dobře vědí, co by znamenala její recidiva. Je reálné, že pokud by měli v zákonodárných sborech solidní zástupce, zlepšila by se politická kultura. Ani prezidentští kandidáti by nemuseli nadbíhat nereformovaným komunistům a předstírat, že jde o demokraty. Politicky široce průřezová strana zastupující takřka tři miliony seniorů by zřejmě narušila i neplodnou parlamentní bipolaritu.
Mimochodem, i když ústava ztěžuje vstup stran do sněmovny pětiprocentní laťkou, stálo by za to vrátit se k původnímu polistopadovému systému, který lépe zohledňoval menšiny a více otevíral zákonodárný sbor menším stranám. Není žádný důvod (kromě nemístné skromnosti), proč by se silná důchodcovská menšina (blížící se většině) neměla aktivněji účastnit politického života. Čím dříve se do toho senioři pustí, tím lépe. Další propad životní úrovně seniorů může mít za následek jen epidemii bídy, narušení sociálního smíru a radikalizaci. Nechceme-li se později potýkat třeba s nějakým Důchodcovským hnutím odporu nebo Seniorskou přímou akcí, podpořme slovy i skutky důstojnou, spravedlivou a mírumilovnou šanci seniorů teď.
