Celou dovolenou nevyjdou z kempu, pijí plechovková piva dovezená z republiky, poslouchají český vesnický rock a vaří instantní polévky. Takový obraz turisty nechtějí chorvatští hostitelé ani vidět.
Znervózňují je vlastně dvě věci: Jednak takovýto způsob dovolené se jim zdá naprosto nepochopitelný. Správný Balkánec si dovolenou užívá a bude utrácet, i kdyby na to neměl. Na jedné pumpě u Záhřebu o tom vtipkoval jeden mladík z Dalmácie:
Víš, jaký je rozdíl, mezi českým a chorvatským turistou? Chorvat, když jede na dovolenou, tak si vezme celý měsíční plat. Po dvou dnech všechno rozfofruje a pak se diví, že nemá nic.Čech si s sebou skoro žádné peníze nevezme a očekává, že si nazpátek přiveze celou výplatu.
Podnikatelům v turistickém ruchu především vadí, že Češi jim neudělají tržbu. "Když se pozorně podíváš mezi ně, oni fakt vypadají, že nemají žádné peníze," řekl v plážovém baru v jižní Dalmácii jeden majitel apartmánů. Čeští turisté se zase obhajují tím, že je Chorvatsko nesrovnatelně dražší než Česko. Leckdo si proto dovolenou na Jadranu bez řízků, salámů a paštik nedovede představit. Inu, máme před sebou poslední sezonu. Paštikové embargo nikdo nezrušil. Evropská unie jenom povolila odklad o půl roku. Navíc oblíbenou českou destinací na Balkáně je Černá Hora. A tam se se salámem nesmí už od příštího týdne. Bez odkladu.
Chorvaté se dušují, že to všechno dělají kvůli Evropské unii, protože jsou kandidáty na členství a své předpisy musí sladit s Evropou. Gordan Jerbić z Pohraniční veterinární inspekce ale potíže s Čechy přiznal: „Na hranicích bylo plno problémů. Běžným jevem byly například autobusy se sto kilogramy syrového masa. Pár baget se salámem bychom ale vždycky pustili.“
Architekt pražského Tančícího domu Vlado Milunić je původem z istrijské Opatije. Od padesátých let žije v Praze. Když jede do Chorvatska na dovolenou, volí domácké prostředí odlehlých ostrovů.
„Ty paštiky to rozhodně ovlivnit nemůžou. Určitá část lidí, hlavně obchodníků, si může myslet, že Češi nekoupí místní paštiky. To ale vzájemné vztahy ovlivnit nemůže,“ říká.
Dnes už do měst na pobřeží jezdí velká část movité klientely. Jachty si například stále častěji pronajímají i čeští turisté. Vlado Milunić vysvětluje kořeny českých paštik na Jadranu: „Tenkrát za socializmu to bylo strašné. Jezdilo se tam škodovkami a trabanty a lidi neměli peníze. Hodně to kontrastovalo třeba s Němci, kteří tam jezdili v bavorácích. Dnes už je to jinak. Úroveň českých turistů se neustále zvyšuje.“
Chorvaté přitom nemají české turisty tolik za paštičkáře, ale mohem více za hazardéry. Do mořských vln se vrhají za každého počasí, nedbají na prudké slunce a nezajímá je, odkud zrovna vane vítr a jestli přichází bouřka.
Chorvatsko má z bývalých jugoslávských republik nejdelší a nejčlenitější pobřeží. Stovky ostrovů od sebe dělí často jen úzké průlivy, o kterých si leckterý Čech pomyslí, že by mohl přeplavat na druhou stranu. Je to případ ostrova Brače, který je tři kilometry daleko od pevniny. Je známo mnoho pokusů přeplout na druhou stranu na nafukovací matraci nebo prostě přeplavat. Málokomu se to ale podaří. Záchranáři tak na pomoc českým turistům vyjíždějí velmi často. Ročně v Chorvatsku přijdou o život až dvě desítky Čechů. Mnozí z nich vlastní neopatrností.
I když se Chorvaté snaží přilákat stále více západních turistů, jako jsou Němci, Italové nebo Skandinávci, na Čechy nezanevřou. Tato krásná země na Jadranu ale už nikdy nebude z těch nejlevnějších.
