Kdyby byl někdo odsouzen k pouhému sledování televize a rozhlasu, měl by pocit, že se v minulých třech dnech zeměmi Koruny české prohnal osvěžující vánek všeobjímající víry, oduševnění a požehnání. Nadšené davy, pokorné tváře politiků, žehnající papež. A k tomu monumentální symbol patrona země a státu, svatého knížete Václava. Možná mohl by si ten někdo myslet: mobilizace víry a ducha.Ani omylem.
Možná dala by se ona slova vzít za základ, ale vyznění bylo by třeba poupravit: mobilizace posledních zbytků víry a posledního vzepjetí ducha.
Skeptik a cynik by dodal: odcházejících do ztracena.
Nevěřící společenství sotva pozvedne návštěva muže, jemuž chybí očividné, superstarské charisma, navíc je Němec. K tomu katolík. Ba hlavní katolík. Staletí zvláštního vztahu lidí této krajiny a katolické církve. Tu zřetelné, tu skryté, ale stále existující protiněmecké resentimenty. Současná doba, duchu nepřející, čas, který se nás zmocnil až do morku našich mobilů a počítačů. Jako by se to všechno protklo v srdci Evropy. Srdce je chladné, nemilující a připravené pouze na fyzický výkon. Toto není soud, ale konstatování.
Mnozí, kteří v první větě povzdechli, kolik mohlo být důchodů za cenu papežovy ochrany, v druhé myšlence skutečně poznamenali: kdyby to alespoň nebyl Němec. Ve třetí potom vysvětlili, že katolické pojetí Boha je zde často přijímáno s odstupem. Zapomeňme na výjimku Jana Pavla II., který přišel do časů bourání komunismu, a jehož postavení tedy bylo výsadní, nabízí se říci: přestože byl papež a přestože patřil mezi Poláky, kteří, jak známo, chtěli nás připravit o Těšínsko a všichni šmelí. Ten papež Němec a katolický Bůh jsou jenom výmluvou. Nevěřím, že tu by mohl doopravdy zapustit kořeny jakýkoliv Bůh a že místní obecenstvo by uchvátil kterýkoliv duchovní muž, byť by mu hospodští moralisté nemohli vyčítat, že byl v hitlerjugend, zatímco oni jenom v pionýru. Nemluvě o tom, že prý měl ten Benedikt něco společného s inkvizicí a tedy má prsty v pálení čarodějnic, což byly často pěkné roštěnky. Daly by se s nimi dělat jinší věci, co chlapi?! Hahaha…
Na straně druhé nelze říci, že bychom Boha úplně zahlušili. Na to jsme příliš mazaní. Může přijít chvíle, kdy se bude hodit. Dalo by to říci tak: nenosíme Boha v srdci, ale v kapse. Přijde-li potřeba platit jím, vytáhneme ho.
Zatím ovšem na něj nevěříme a remcáme na něj. Nelze se potom divit, že nevěříme v nic a remcáme na všechno. Činíme-li tak k autoritě nejvyšší, bodejť bychom to nedělali k lidem a věcem nižší důležitosti. Rozeznáváme-li vůbec nějakou důležitost. Znovu opakuji: toto není soud, pouhé konstatování. Jak bych mohl soudit, jsem-li také takový. Mám jenom hluboko v paměti, a kdo ví, možná v tom srdci, skrytou prastarou příhodu. Můj strýc byl starý bolševický aktivista, který u kostela odplivoval, farářům hrubě nadával a nechci podezírat, ale možná ho vůči nim v „revolučních“ dnech svrběly i dlaně a pěsti, o Bohu mluvil stejně jako o opovrhovaném upadlém ožralovi a Svatého Víta nejen by dal státu, ale přestavěl jej na sjezdovou komunistickou zasedačku. Tento bohulibý strýc utrpěl jednou včelí bodnutí. Byl to venkovský kluk, moře mu šplouchalo po kolena, takových píchnutí už bylo!, a najednou nějaké alergie, jed či co, tři dny se milý strýček pohyboval na té tenké hraně, za níž ho podle jeho víry uhlířské měli čekat komunističtí věrozvěsti. V těch řídkých okamžicích, kdy nabyl vědomí, nevolal však kupodivu ani Marxe, ani Lenina, ani Stalina. Nýbrž Boha. A jak usilovně.
Nevím, zda zásahem božím, ale dostal se z toho. Neobrátil se, pokud byste to čekali. Dál močil u křížku a rouhal se při bouřce, aby potrápil věřící babičku. Jeho pevnost zásadového ateisty a materialisty byla ovšem u všech, kdož ho slyšeli drkotavými ústy šeptat: „Bože, pomoz mi…“ poněkud povadlá, ba komická.
Vlastně ani nevím, proč tu historku vyprávím. Dokonce ani nevím, proč si ji pamatuji.
