Současný svět ve zrychleném tempu vnucuje závažná témata, o kterých je potřebné nejen referovat, ale které je nutné komentovat a analyzovat možnosti dalšího vývoje, a tím i dopadů na společnost, ale svým způsobem i na každého jednotlivce.
Bez nejmenší pochybnosti k takovým top tématům patří probíhající krize bankovního sektoru, která viditelně zasahuje do burzovního obchodování, ale citelně do hospodaření firem i států, s bolestnými dopady na finanční situaci konkrétních lidí. Není možné - a nebylo by to ani rozumné - nesledovat vrcholící finálový zápas v boji o trofej, které se říká Bílý dům. Vítěz tohoto klání totiž bude vládnout nejen zmíněné washingtonské rezidenci, ale ve značné míře ovlivňovat v následujících letech celosvětové dění… Možná by si ještě větší pozornosti zasluhovalo jakoby nenápadné našlapování ruského medvěda, otisky jeho stop však neradno podceňovat. Kouká-li z kožichu hlava Medveděva, stejně tušíme, kdo z břicha tahá za nitky. Můžeme si však být jisti, že to tentokrát není Va-va-vašek. Ten má starosti s přebarvováním planety podle svého vkusu (a ze zásob modré barvy po Václavu Špálovi?).
Je samozřejmé, že ve dnech po 18. říjnu, kdy tento příspěvek píšu, se v naší republice vyrojí informace o tom, jak probíhaly a dopadly volby. Kolik procent oprávněných voličů přišlo k urnám. Možná se objeví i dohady o to, co by museli představitelé stran a jejich poslanci a senátoři napříč politickým spektrem ještě předvést, aby se skutečně stali nevolitelnými. Vzájemná nevraživost? Házení si klacků pod nohy? Urážky do tváře? Střelecké manýry hodné Divokého západu? Vytváření a sbírání kompromitujících materiálů na kolegy? Sliby, které nemají reálný základ? To všechno projde a tito lidé a tyto strany budou dál „u vesla“. Je přirozené, že se ve volebních výsledcích odráží, že nositelům nepopulárních /leč v podstatě nutných a v lecčems bolestivých/ reforem se méně odpouští. Snažit se prosadit důraznější změny vyžaduje nejen ekonomickou poučenost, získání politické podpory, ale také důvěru voličů. A ta tentokrát, celkem logicky, chyběla. A tak se rozehrávají dohady o vesla. Vítězové se o něj budou muset podělit s tím nebo oním. Ale parťáků, ochotných přiložit ruku k veslu, se jistě najde dost. Nadměrně zoufat si nemusí ani ti, kteří neuspěli podle svých představ. Ono opoziční veslo je také veslo! Možná, že trochu menší, ale zabírá taky…
Probírám se letitými pocity, co pro mě v kterém období volby znamenaly. Po tíživém břemenu totalitního ponižování a beznaděje se překvapivě objevila možnost svobodné volby mezi různými stranami, programy, osobnostmi, přístupy… Áaach! Jak vzrušující napětí, pocit vlastní odpovědnosti a hrdosti ze skutečnosti, že se na něčem tak nesmírně důležitém aktivně podílím svým vlastním hlasem. Tento, přiznám se, dosti idealistický postoj (ale znáte to - postsocialistická éra byla ještě tak svěže mlaďoučká a vábná!) neměl dlouhého trvání. Postupně se transformoval do střízlivého kalkulu, že jít k volbám je nutnost, aby se „vypárovaly“ hlasy skalních voličů někdejší státostrany.
A otevřeně se přiznávám, že se mi velice hodilo, že mé trvalé bydliště je v tom volebním okrsku, který letos vůbec nevolil. Aniž bych si myslel, že moje občanská práva byla tentokrát oktrojována a já ošizen. Naopak. Přijal jsem to se značnou úlevou a radostí. Cítím se privilegován, že jsem k volbám nemusel, ani nemohl. Tak jste se na mně podepsali vy, co to myslíte upřímně, kteří pro mě chcete pracovat, kteří si děláte starost o mé blaho od kolébky až po rakev. Vy, a ty vaše urny!!
Nevím, kdy a zda na tento příspěvek vůbec zbude místo. Bude třeba přece tolik informovat, komentovat, analyzovat, prognostikovat další možný vývoj… Ale věřím (ač mě to pramálo těší), že by podobný manifest o nevoličově radosti podepsala silná skupina oprávněných voličů této země. Pozor - to ale není špatné vysvědčení pro ně a pro jejich občanskou odpovědnost! Kéž by tato óda na radost nevoliče (která je ovšem zároveň truchlozpěvem nad současnou situací) byla alespoň varováním pro ty, kteří nás svými výkony dovedli až k těmto pocitům. Už teď se začínám obávat, co bude příště, až se bude volit i u nás!
