Neznám novináře, který by schvaloval postih za zveřejňování policejních odposlechů. Žurnalisté protestují, předseda Syndikátu novinářů a šéfredaktoři českých médií tento legislativní krok považují za neodpustitelný zásah do svobody projevu. Novelu trestního řádu, hrozící za zveřejňování odposlechů pětimilionovou pokutou nebo až pěti lety vězení, přitom velkou většinou přijala Sněmovna (i přes vrácení Senátem) a podepsal prezident republiky.
Média novelu označují např. za „náhubek“ novinářů, „palici“ na svobodu slova, „ochranu lumpů“ a úplatných politiků. Hladké přijetí novely 129 ze 161 přítomných poslanců koalice i opozice (pro nebyli komunisté) novináři vysvětlují snahou o zvýšení poslanecké imunity a přikrytí nekalých politických čachrů. I když pro novelu hlasovali také sociální demokraté a lidovci, jejími nejviditelnějšími obhájci jsou její autor Marek Benda (ODS) a prezident Václav Klaus. Ti argumentují tím, že únik odposlechů je nezákonný a místo aby podezřelou činnost řešil nezávislý soud, přenechává se via média soudu lidu. Jak tvrdí prezident Klaus, svou roli hraje i pochopitelný zájem novinářů a vydavatelů o zvyšování sledovanosti a podnikatelský úspěch. Proto on prý dává přednost „oprávněným zájmům individuálního občana před zájmy mocné a vlivné profesní a podnikatelské skupiny“.
Jakkoli mohou někomu znít tato slova falešně, mají také svou logiku. Přesto se nelze ubránit dojmu, že si současní i výhledově vládní politici budují další linii kruhové obrany. Příkladem prospěšnosti zveřejnění odposlechů, byť poněkud odtažitým, bylo odhalení korupční aféry v českém fotbale v roce 2004. Méně úspěšné už bylo zveřejnění přepisů policejních odposlechů osob, které spolupracovaly s kontroverzním podnikatelem Františkem Mrázkem. I když média naznačovala propojenost tohoto případu s vysokou politikou, nikdy se to nepodařilo dotáhnout do konce, možná právě kvůli předčasnému zveřejnění utajovaných indicií. Konečně ani nelze vyloučit případné zneužití ze souvislosti vytržených odposlechů k vážnému očernění nevinných lidí.
Je fakt, že ještě před rozšířením odposlechů se objevovaly články s nadprůměrnou znalostí detailů kriminálních činů. Evidentně svědčily o neběžné, řekněme nadstandardní, spolupráci některých novinářů s policejními vyšetřovateli. Budovala se tak i pověst investigativní žurnalistiky ve smyslu odkrývání pravdy, ale ne vždy šlo pouze o pravdu. Někdy to byla i nedokázaná nebo neprokazatelná obvinění, která před veřejností ohrozila dobrou pověst konkrétního člověka.
Samo odposlouchávání telefonů je nelegální, neprovádí-li jej policie s povolením soudu nebo tajné služby. Všem ostatním za porušení „tajemství zpráv dopravovaných telefonem“ hrozí trestní postih. Stejně tak ovšem je nelegální předání záznamů odposlechů nepovolané osobě. Už proto, že se tím nesystémově vstupuje do vyšetřovacího procesu, který může být vážně narušen. Poskytnutí odposlechu může být motivováno i snahou neschopného či úplatného vyšetřovatele ztížit nebo znemožnit další průběh šetření. Přitom uvolnění a zveřejnění exkluzivního odposlechu nemusí být z fondu vydavatele špatně honorováno, takže na své si může přijít jak novinář, tak jeho zdroj. Proto podnikavější investigativec, který si spočítá výnosy a náklady, může svůj zdroj tak pečlivě chránit, že raději zaplatí soudně stanovenou pokutu.
Otázkou tedy je, zda zveřejňování policejních odposlechů je skutečně tak jednoznačně pozitivní a veřejnosti prospěšný fenomén, jak je četnými novináři prezentován. Připustíme-li, že prozrazení důležitých informací z šetření trestné činnosti, a to samotnými policisty, kteří jsou za jejich utajení odpovědní, není zrovna košer, dojdeme k závěru, že ani zveřejňování, neřku-li vyžadování takových údajů, nemůže být nic příliš chvályhodného. Novela trestního zákona, která zveřejňování odposlechů sankcionuje, médiím sice ztěžuje získávání atraktivních a „výbušných“ zpráv, na druhé straně však omezí poptávku po nezákonném prozrazování tajných materiálů. Podle zákona nabídky a poptávky by obě strany úměry měly klesnout. Právní prostředí by se tím mohlo zlepšit (zlepší-li se i fungování soudů) a dobrá novinařina by také neměla přijít zkrátka. Novinář, coby „hlídací pes demokracie“, nemusí přece jen chňapat po předhozených soustech. Může si vybírat, samostatně pátrat a nabízet variantní řešení. Seriózní investigativní žurnalistika tohoto druhu nebyla špatná před odposlechy a může být skvělá i bez nich.
