Kde jsou ty časy, kdy jste na webu brouzdali Guardianem a Daily Telegraphem a snažili se porozumět mnohdy obskurním spletitostem britské domácí politiky. Před dvěma týdny se Británie rozhodla vystoupit z Evropské unie. Pozornost médií s ohledem na vážnost situace a dopady, jaké může mít rozhodnutí na celou Evropu, neopadá – naopak. Nyní se pod drobnohled světových médií budou minimálně několik let dostávat veškeré nuance vnitřního vývoje Británie a analýzy něčeho, co dřív zajímalo málokoho, budou produkovány po kvantech.
Otázkou číslo jedna však nyní je, kdo nahradí ve funkci ministerského předsedu Davida Camerona? Kdo v říjnu projde dveřmi číslo 10 na Downing Street, aby se po nečekaném výsledku referenda pokusil zachránit rozpolcenou zemi a obnovil důvěru v donedávna jeden z nejstabilnějších pilířů západní civilizace?
Minulý čtvrtek bývalý starosta Londýna a hlavní proponent odchodu Boris Johnson oznámil, že on to nebude. Kandidaturu na předsedu Konzervativní strany naopak potvrdila ministryně vnitra Theresa Mayová, ministr spravedlnosti Michael Gove a ministryně energetiky a klimatických změn Andrea Leadsomová. Ve hře jsou i další jména, nesnažme se však věštit z křišťálové koule, víme jak loni dopadl boj o křeslo předsedy labouristů. Příštím premiérem se nemusí stát ani jeden ze tří jmenovaných. Ministryně vnitra je však velmi výraznou postavou současné britské pravice a její šance se vzhledem k apelu na jednotnost zdají být velké.
Může se Mayová stát příští Margaret Thatcherovou?
O Therese Mayové jako o příští předsedkyni konzervativců se spekulovalo v předvečer referenda o nezávislosti Skotska i před loňskými parlamentními volbami. Cameron však oba dramatické momenty ustál a tak měly být všechny spekulace o příštím předsedovi uloženy k ledu až do roku 2020. Ani tento předpoklad se ovšem nenaplnil a zdá se, že by Mayová v padesáti devíti letech konečně mohla získat svou šanci.
Kdo ale nenápadná dáma s leopardími lodičkami, co kdysi označila Konzervativní stranu za „odpornou“, je? Může se stát příští Margaret Thatcherovou?
Theresa Mayová vyrostla v tradičně pravicově orientovaném hrabství Oxfordshire, kde také v 70. letech vystudovala St Hugh's College. Kdo by však čekal privilegované zázemí s rodokmenem ideálně začínajícím u některého z mnoha královských bastardů, jak jsme na to zvyklí u Camerona nebo Johnsona, mýlil by se. Otec političky byl anglikánský farář, obě babičky služebné. A právě zde nacházíme kořeny morálního poslání, které se její politickou kariérou vine jako červená nit. Při oznamování své kandidatury mluvila o službě veřejnosti, jež je její bytostnou součástí a zároveň motivací působení v politice.
Zatímco Cameronovu generaci formovala léta sebevědomé dominance toryů, Theresa Mayová začala studovat geografii na Oxfordu v roce 1974, kdy se země potýkala s ekonomickou krizí, hrozivou inflací a sociálními nepokoji. Její vztah k ideologizaci politiky je proto vlažnější, než můžeme pozorovat u o generaci mladších politiků, kteří byli v 80. letech nuceni zaujmout k vládě Thatcherové tak či onak radikální postoj.
Ve straně se Mayová dlouhá léta pohybuje uprostřed ideového spektra. Během kampaně předcházející referendu o vystoupení Británie z EU stála po boku Camerona, držela se však spíše v pozadí. Když proto ve čtvrtek uvedla svou kandidaturu větou „Brexit znamená brexit“, nepůsobila neautenticky či neloajálně. Těžiště její síly leží dlouhodobě v důvěryhodnosti, kterou vzbuzuje důsledným prosazováním předem vytyčené agendy. A právě to teď Británie potřebuje.
Do parlamentu se Theresa Mayová dostala až po dvou neúspěšných pokusech – v roce 1997. Do té doby působila jako finanční poradce v londýnské City. Start její politické kariéry tedy rozhodně nebyl velkolepý, nadějemi konzervativců byli její spolužáci z Oxfordu – Damian Green, Alan Duncan nebo Dominic Grieve. V parlamentu o Mayové kolovaly klepy, že přebírá názory toho, s kým mluvila naposledy.
Nejdéle úřadující šéf vnitra za posledních padesát let
Slovní hříčka „Theresa May, or she may not“, narážející na její nerozhodnost a nedostatečnou rvavost, tak v kuloárech přestala rezonovat až v roce 2002, kdy si poprvé získala celonárodní pozornost. Na výroční konferenci svým kolegům připomněla, co si o zkostnatělé, sociálně neliberální, vnitřně nejednotné straně myslela v té době většina voličů – že jsou jednoduše řečeno „bezcitní“ a „odporní“. Tvrdými slovy si uvnitř strany získala respekt.
David Cameron Mayovou po svém zvolení předsedou strany v roce 2005 přibral do užšího kruhu stínové vlády. V současné době je Mayová nejdéle úřadujícím ministrem vnitra za posledních padesát let. A co je důležitější, do klání o post předsedy strany jde nejen s čistým štítem, ale i pár imaginárními odznáčky za zásluhy.
V době rozpočtových škrtů se zasloužila o desetiprocentní snížení kriminality, dovedla do konce ožehavá vyšetřování kauzy novinářských odposlechů i neštěstí na fotbalovém stadionu v Hillsborough. Otazníky však visí nad jejím slibem snížit počet imigrantů přicházejících do Británie na sto tisíc ročně. S téměř třemi sty tisíci imigrantů za rok působí slova ministryně zpětně jako planá fráze.
Pravicová politička probojovávající se skrze zástupy mužů až na vrchol se srovnání s Margaret Thatcherovou vyhne jen těžko. Podobností mezi Mayovou a Thatcherovou je však v podstatě minimum. Thatcherová se nikdy nepovažovala za feministku. Její boj s výhradně mužským establishmentem spočíval v osvojení si maskulinního stylu vystupování a jmenování čistě mužského kabinetu, který měl fakt, že je žena, tak trochu omluvit.
Do politiky s leopardími lodičkami
Mayová naopak v mnoha ohledech používá svou ženskost jako zbraň. V roce 2005 iniciovala založení platformy Women2Win na podporu žen, které chtějí kandidovat do parlamentu. Deset let od založení nadace se počet konzervativních poslankyň zvýšil ze 17 na 68. Mnohé o Mayové jako ženě napovídá také její styl oblékání. Zatímco Thatcherová podobně jako současná německá kancléřka svou ženskost módou nikdy nepodtrhovala, Mayová je známá svojí oblibou leopardích lodiček a extravagantních modelů z dílny Vivienne Westwoodové.
Na rozdíl od Margaret Thatcherové disponuje Theresa Mayová minimem charismatu. Málokdy působí suverénně. Není rozený politik ani rétor. Při projevech je na ní často vidět nervozita. Mayová není vizionář. Přesto jí lze všechny tyto vlastnosti vlastně přičíst k dobru. Evropa flirtující s charismatickými populisty nepotřebuje nikoho, kdo pod vlivem vlastního přebujelého ega uvrhne kontinent do ještě větších rozepří a chaosu.
Británie z Evropské unie vystoupí a příští dva roky vyjednávání rozhodně nebudou růžové. Z toho, co zatím víme, to ale vypadá, že Theresa Mayová je se svou houževnatostí a smyslem pro spravedlnost ideálním adeptem na kormidelníka, který musí Británii touto nelehkou bouří rýsující se na horizontu provést. Teď ještě doufejme, že stejně dobrá vůle převáží i v Evropě a Mayová v kanálu La Manche nenarazí na evropskou Armadu.
Johana Kudrnová, doktorandka na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK a publicistka. Dlouhodobě se zabývá reáliemi Velké Británie a Střední Evropy.
