„Představa, že hlavním motivem Trumpovy administrativy k raketovému zásahu byly pouze záběry plačících a dusících se žen a dětí, je nekompletní,“ říká v rozhovoru pro web ČT24.cz odborník na blízkovýchodní politiku Marek Čejka. Podle něj českou diskusi o konfliktu ovlivňuje i skutečnost, že řada lidí má tendenci ke zjednodušenému, černobílému vidění světa, a tedy i Blízkého východu. „Pro Putina má ruská účast v Sýrii řadu výhod, angažmá však pomáhá i Trumpovi,“ říká Čejka.
Nezáleží, komu fandíme. Konflikt v Sýrii vyřeší jen rovnováha mezi etniky, říká politolog
Jak vnímat americké útoky v Sýrii v kontextu současných spojenectví na Blízkém východě?
Americké útoky mají velkou podporu v tzv. „sunnitském“ bloku zemí vedených Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty, ke kterému má v řadě ohledů blízko také Izrael. Právě ten má ze syrského arzenálu a ze zbraní, které proudí do Sýrie od jejího ochránce Íránu, dlouhodobě největší obavy. Podporu americkému bombardování však vyslovilo i Turecko, které k sunnitskému bloku řazeno není, avšak jeho postoj je silně proti-asadovský. Naopak logicky doznal nejráznějšího odsouzení americký útok v tzv. „šíitském bloku“ v čele s Íránem, jehož součástí je i asadovská Sýrie.
Dokážete odhadnout, jakou roli hrají v americkém odhodlání k útokům v Sýrii izraelské bezpečnostní zájmy? Je v zájmu Izraele oslabení Asadova režimu, podporovaného Ruskem a Íránem?
Izraelské zájmy mají dlouhodobě klíčový vliv na americkou blízkovýchodní politiku a není důvod se domnívat, že by tomu nyní mělo být jinak – zvláště když se aktivity prezidenta Trumpa jeví jako ještě jednostranněji proizraelské, než tomu bylo u většiny jeho předchůdců. Jak už bylo zmíněno, Izrael znervózňují – a ne bezdůvodně – hlavně syrské zbraně hromadného ničení.
Je pravda, že asadovská autokracie jimi disponuje už dlouho, ale na druhou stranu byl po desetiletí syrský režim velmi odhadnutelný. To se ale začalo měnit poté, co Asad po vypuknutí syrského konfliktu v roce 2011 oslabil a stále větší roli v syrské vojenské politice začal hrát Írán. Izrael ale neiritují jen přímo syrské zbraně, ale také výzbroj, která přes Sýrii prochází a je určena jinému adresátovi: libanonskému Hizballáhu – regionálnímu nestátnímu nepříteli Izraele číslo jedna.
Představa, že hlavním motivem Trumpovy administrativy k raketovému zásahu byly pouze záběry plačících a dusících se žen a dětí, je tedy nekompletní. Vždyť v probíhající válce v Sýrii byla zaznamenána celá řada ještě brutálnějších útoků než ten nedávný v Dúmá, a přesto v reakci na ně Obama ani Trump žádné rakety neodpálili. Jsou to tak i obavy amerických blízkovýchodních spojenců ze syrských zbraní hromadného ničení jako takové, které Trumpa (zřejmě i pod vlivem jeho jestřábích poradců) motivovaly k činu.
Tak jako USA již několikrát na syrském území útočil i Izrael – a téměř výhradně na jednotky Hizballáhu, bojujícího na Asadově straně. Proč je pro Izrael tato libanonská organizace větším nebezpečím, než byl svého času Islámský stát, či jiné islamistické organizace bojující o moc v Sýrii?
Může se to někomu zdát jako paradox – ale Izrael neměl nikdy nějaké výraznější problémy s organizacemi typu Al-Káidy a IS, které dnes Evropané vnímají jako „největší zlo“. Naopak radikálně islamistické organizace, které se z pohledu Evropy nemusí jevit tak nebezpečné, neboť jejich působnost v Evropě je výrazně omezenější, vnímá Izrael jako dlouhodobé ohrožení daleko výrazněji.
Hizballáhu i Hamásu padly za oběť stovky Izraelců. Enkláva Islámského státu sice existovala v uplynulých letech v těsné blízkosti izraelských hranic, avšak skrze velmi sofistikovanou pohraniční ochranu nebyla schopna způsobit Izraeli žádnou vážnější škodu. IS je ale po několika letech v troskách – a naopak Hizballáh je etablovaný poblíž izraelské hranice již více než tři desetiletí, má obrovské bojové zkušenosti, disponuje neutuchající lokální i íránskou podporou a jeho protiizraelská rétorika nepozbývá na plamennosti.
Situace v Sýrii v dubnu 2018
Jak se k útokům USA na Sýrii staví Saúdská Arábie? Můžete krátce nastínit její roli v syrském konfliktu?
Saúdská Arábie nedávné americké, britské a francouzské útoky na syrské cíle plně podpořila, což není v kontextu jejího ostře antagonistického postoje k Asadovu režimu příliš překvapivé. V syrském konfliktu hraje Saúdská Arábie dlouhodobě velmi důležitou úlohu, neboť podporovala či podporuje řadu ozbrojených protirežimních skupin, hlavně sunnitských. Některé z nich byly členy sekulárnější Svobodné syrské armády, avšak postupem času vycházela stále více najevo i saúdská podpora skupinám jako Fronta An-Nusra či Ahrár Aš-Šám, které sice bojovaly proti IS, ale svou ideologií a loajalitou měly blízko k Al-Káidě.
V rámci mezinárodního společenství se proti americko-spojeneckým útokům na sklady chemických zbraní staví tvrdě Rusko, které má v Sýrii své základny. Čeho chce Kreml v Sýrii dosáhnout, jaké byly obecně zájmy SSSR na Blízkém východě v minulosti?
Sýrie Háfize Asada (otce současného prezidenta) byla dlouho jedním z nejbližších spojenců Sovětského svazu na Blízkém východě. Ani po rozpadu SSSR rusko-syrské partnerství nezaniklo, o čemž svědčí i fakt, že si Rusko v Sýrii zachovalo zmiňovanou vojenskou základnu. Putin postupně začal oživovat některé bývalé sovětské vazby na Blízkém východě a syrský konflikt mu následně poskytl šanci ruský vliv v regionu velmi posílit.
Společně s Íránem učinili Rusové z Asada zanedlouho v podstatě svého vazala. Pro Putina však má ruská účast v konfliktu ještě řadu dalších výhod: Operacemi v Sýrii například odvrátil pozornost od svých domácích problémů (ostatně podobný efekt má i nynější Trumpovo „raketové“ angažmá v konfliktu). Aktivity ruské armády v Sýrii také přinesly možnost získat řadu nových politických a válečných zkušeností a umožnily například i otestovat v praxi nové ruské zbraně.
Palebná síla spojenců u Sýrie
Aktuální údery a syrský konflikt obecně bývají v Česku reflektovány často zjednodušeně, kde vidíte jakožto expert na blízkovýchodní politiku největší omyly či opomenutí? Existuje úhel pohledu, na který se zapomíná?
Česká veřejná diskuse o Blízkém východu je bohužel často velmi slabá. Na jednu stranu se tomu nedivím, protože běžný člověk může málokdy narazit na nějaký celistvější pohled na blízkovýchodní dění, který by představil region i jinak, než jen jako rejdiště diktátorů, fanatiků a teroristů. Na stranu druhou, českou diskusi ovlivňuje i skutečnost, že řada lidí má – zřejmě ještě z dob studené války – tendenci ke zjednodušenému, černobílému vidění světa, a tedy i Blízkého východu.
Například pro Čechy, kteří sympatizují s prezidentem Zemanem a Ruskem, je obvykle jedinou zárukou stability Sýrie prezident Asad – a všichni, kdo proti němu brojí, jsou v lepším případě hlupáci. Pro řadu českých liberálních a levicových intelektuálů jsou zase velkými favority syrští Kurdové a jejich politický projekt v regionu Rojava – a poměřují pak konflikt hlavně podle nich.
Obecně vzato se tak u nás lidé často zaměřují na partikulární aspekty konfliktu a na favority, kterým „fandí“ – mohou jimi být Kurdové, Izraelci, Palestinci… Jenže Češi si mohou fandit komu chtějí, ale izraelsko-palestinský konflikt nikdy neskončí, pokud nebude nalezena kompromisní spravedlnost akceptovatelná oběma stranami sporu. Podobně tak ani syrský konflikt nikdy uspokojivě nevyřeší dominance alávitského, kurdského či sunnitského vlivu, ale právě nalezení rovnováhy mezi nimi.
JUDr. PhDr. Marek Čejka, Ph.D. vyučuje na brněnské Mendelově univerzitě a je externím spolupracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů. Mezi jeho oblasti zájmu patří například region Blízkého východu a Maghrebu, arabský nacionalismus, islamismus a radikální islamismus, křesťanský fundamentalismus, izraelská a palestinská politika, sionismus či vztah náboženství a politiky (na Blízkém východě a obecně). Je autorem řady odborných publikací zabývajících se blízkovýchodní politikou.
Marek Čejka