Když v pátek 4. února po silném výbuchu vyletěla okna i dveře v jednom z bytů na Tiraspolské ulici 24 v Oděse, policejní mluvčí dost rychle uvedl, že plynový sporák, který explodoval, usmrtil při tomto bytovém neštěstí i jednoho z nájemníků při vaření jídla. Dalšího muže bylo nutné s opařeninami a popáleninami rychle poslat do nemocnice. Místní tisk i televize se rozhořčily nad tím, že se podobné případy rozmáhají jak na Ukrajině, tak v sousedním Rusku.
Problém se skutečně často přetřásá na východ od Užhorodu, neboť i když jsou Rusko i Ukrajina země, kde se hodně těží přírodní plyn, s bezpečným systémem rozvodu plynu je tu velká svízel. Pro velkou většinu domácností je to ještě stále velmi moderní pomocník – a na venkově malý zázrak. V minulých týdnech se dokonce stalo, že regulační mezistanice distribuce plynu neohlídala mnohonásobné zvýšení tlaku v potrubí – a bylo z toho cosi jako námět pro horor, neboť v řadě bytů lítaly sporáky do vzduchu prakticky současně. Nebyl to ale teror, nýbrž hloupost křížená se šlendriánem.
V Oděse však o problém s plynem nešlo. Policie věděla od začátku, oč jde. Hlavně když ve vedlejší místnosti našla notebook s podivnými šiframi. Jen potřebovala víc času na jejich dešifrování. Mezitím se však na veřejnost dostala informace, že se v zdemolovaném bytě na Tiraspolské ulici našly stopy výbušniny. Bylo nutné rychle vymyslet prozatímní vysvětlení případu, než se dojde ke konkrétním závěrům. V oděském přístavu se každoročně odehrává série pašeráckých skandálů i s fatálními přestřelkami. Marina Ostapenková, tisková mluvčí ukrajinské bezpečnosti, snadno mohla celou záležitost svést na předčasný výbuch bomby, určené pro jednoho „šéfa pašerácké mafie“. Už neupřesnila, zda to měl být „Myška Mauzer“ nebo „Francouz“. Ten druhý si tak říká na počest toho, že založení samotné Oděsy se bere „za francouzský nápad, projekt i realizaci“.
I ostražité policejní hlídání v nemocnici ošetřovaného teroristy (mimochodem muže mezinárodně hledaného), 28letého Ilji Pjanzina z Kazachstánu se dalo svést na obavu, že by ho mohl dát někdo jako „Francouz“ či „Myška Mauzer“ zlikvidovat.
Ve skutečnosti se však ukrajinská bezpečnost postupně dozvídala, že šéfem skupiny, kde pro neopatrnost explodovala při jejím sestavování silná bomba, byl 31letý Čečenec Adam Osmajev, jeden z několika bratří toho jména. Ti ostatně už dříve víckrát Vladimiru Putinovi přísahali smrt. Adamovi Osmajevovi se v čečenských kruzích (částečně obdivně, částečně ironicky) přezdívá „Parukář“. Rád se maskuje a různě přestrojuje.
Před pěti lety byl málem chycen v Moskvě, když na Ulici Odborů (Profsojuznaja ulica) zaparkoval automobil plný výbušnin. Bylo to na trase, kterou se předpokládalo, že by se mohl Putin vracet do Kremlu z jednoho svého veřejného vystoupení. Ale než tudy projel, byla „autobomba“ objevena a zneškodněna.
Největší nepříjemností teroristické buňky, která se chystala na současného ruského premiéra a velmi pravděpodobného příštího prezidenta Ruské federace, je ztráta už zmíněného notebooku. Ten nejvíc prozradil, že byl a je dál zamýšlen mnohovariantní plán atentátu na pána Kremlu. Zvlášť pozoruhodné jsou v notebooku videozáběry různých tras po Moskvě. Museli to dělat vysoce profesionální kameramani, tedy nejen ti, kteří pracovali pro čečenské a jiné teroristické struktury.
Tím nejdůležitějším objednavatelem atentátu na špičky ruské vlády jsou nadále muslimští ortodoxové a fanatici, propojení s islámskými sektářskými kruhy. V Čečensku je těchto skupin nyní kolem osmi až deseti. Nejznámější je skupina kolem Doku Umarova. Ten už řadu let získává peníze z Emirátů, Saúdské Arábie i odjinud z muslimského světa.
V Oděse při neopatrném výbuchu začátkem února zahynul nejoddanější žák Doku Umarova Ruslan Madajev, Inguš. Byl rodově spřízněn s těmi, kteří provedli teroristické masakry u letiště Domodědovo i v moskevském metru. Ironií osudu je to, že sám byl v Emirátech při školení označen za skvělého žáka při práci jak se střelnými zbraněmi, tak s výbušninami. Madajevovi bylo buď 25 nebo 26 let. Byl jazykově nadán. Spolu s Osmajevem měl v příštích letech v plánu studia v Anglii. Velmi dobře se znal s Borisem Berezovským. A zřejmě i od Berezovského měla jeho skupina prostředky na svou činnost. Berezovskij se naprosto jistě pořád ještě nevzdal svého snu být jednou pánem Kremlu. Vždyť za Jelcina k tomu měl už jen malý krůček.
Zajímavý je i fakt, že termín voleb nehrál pro plánování atentátu žádnou roli. Je znám psychologický efekt, že po volbách se snadno zapomíná dbát na bezpečnost vůdčích osobností. A pak se zdá, že je snadnější udeřit. Nevěřím však, že by tento předpoklad mohl fungovat lépe právě v Moskvě.
