Euro je již od roku 2004, kdy Česká republika s pompou vjela do bran Evropské unie, jednou z nejdiskutovanějších otázek, ať již odborného, či veřejného života. Neustálé spory se vedou o to, zda je rozhodnutí o tom, kdy jednotná evropská měna nahradí českou korunu, otázkou politickou, či ekonomickou. Euro je samozřejmě i tématem voleb do Evropského parlamentu, dokonce jedna ze stran má v programu závazek: "Zasadíme se o to, aby o přijetí eura rozhodli ekonomové, nikoliv politici." V zásadě se ale na situaci kolem přijetí společné měny po léta nic nemění. Politici ho populisticky odkládají z roku na rok s tím, že teď není vhodná doba. V podstatě ale reagují na fakt, že se Češi eura bojí, a proto ho nechtějí. Mají se ale skutečně čeho bát?
Čím více se o euro zajímám, zjišťuji, že jeho největším nepřítelem je nevědomost. Proč? Protože lidskou přirozeností je strach z neznámého. Když nemáme dostatek informací o nějakém problému, máme z něj strach, protože nevíme, jak se k němu postavit. A to je, ač se to nezdá, i případ eura.
Na první pohled by se mohlo zdát, že euro plní stránky a vysílací časy českých médií až příliš často. Bohužel při podrobnějším pohledu do českých novin, na české zpravodajské weby či televizní stanice, zjistíme, že se diskuse o euru scvrkla jen na hádky o možném termínu přijetí jednotné měny. Maximálně je ještě možné si přečíst, že euro pomůže českému exportu a bude výhodné pro turisty, běžný občan se za tím ale nějak ztrácí.
Příhoda z tramvaje
Onehdy jsem jela tramvají a nechtě vyslechla rozhovor trojice lidí středního věku (dvou žen a jednoho muže). Někde vyčetli, že průměrná mzda v Česku po přijetí společné měny bude činit zhruba 900 eur, což odpovídá přepočtu podle aktuálního kurzu. Z toho poměrně logicky vypočítali, že při svých platech, které byly zjevně menší než průměrná mzda, budou mít k dispozici měsíčně každý 450 eur. Již nikdo ale této trojici nevysvětlil, že adekvátně se „sníží“ (nebo spíše přepočtou) i nájmy, ceny v obchodech apod. A tak si ona trojice stále lámala hlavu nad tím, jak mohou s platem 450 zaplatit nájemné ve výši 5000 a ještě obstarat potřebné potraviny a služby, jejichž ceny zvažovali rovněž jak jinak než v korunách. Výsledkem bylo, že na euro náležitě žehrali.
Zamysleme se nad sebou
Tato historka může být pro někoho úsměvná, pro mě má ale především příchuť hořké ironie. Tak moc jsme se my všichni - politici, novináři i ekonomové - zamotali do diskusí o vhodném termínu vstupu do eurozóny, až jsme zapomněli na to, že nejdůležitější je pochopení tohoto kroku veřejností. A to nejen vrstvou vybraných intelektuálů!
V boji o to, jak prosadit pro tu konkrétní zájmovou skupinu či politickou stranu nejvhodnější termín zavedení společné měny, se nějak vytratil z centra pozornosti člověk. Běžný člověk, ať už prodavač, tovární dělník, či obyčejná sekretářka, kterým je potřeba celou nafouknutou bublinu kolem eura pořádně vysvětlit.
Těm bychom měli říkat, že se zdražování po zavedení eura nemusejí bát, protože tu budou zákony, které tomu zabrání. Že to zdražování, které se například v Německu či Rakousku euru připisuje, bylo důsledkem inflace, která by stejně tak znehodnotila původní měnu. Že v nominálním vyjádření dostanou za svoji práci ne 12 000 korun, ale 450 euro, stejně se ale přepočtou i nájmy, takže nezaplatí 5000 Kč, ale 185 euro, a tak jim na zajištění živobytí vlastně zůstane stejně peněz jako doposud.
A bude nějaká pointa?
A co z toho pro novináře, politiky a ekonomy plyne? Neuzavírejme se do vlastního světa hádek o datum. Vezmeme-li zavedení eura čistě pragmaticky, ono už na nějakém tom roku přeci nesejde. Najděme si ale čas a vysvětlujme. Vysvětlujme, že euro nezabíjí, ale může pomoci!
