Před dvěma roky na summitu ve Walesu zavelela Aliance kvůli ruskému napadení Ukrajiny po 25 letech k návratu „ke kořenům“, tedy k obraně území svých členů. Zároveň však bylo nezbytné, aby zvolená cesta adaptace zohlednila rovnováhu mezi východním a jižním křídlem Aliance. Na obou čelí NATO hrozbám. Rozdíl nespočívá v jejich závažnosti – ta je pro každého člena Aliance jiná – ale především v povaze těchto hrozeb a korespondujících nástrojích pro jejich řešení.
Na východě je to strach z ruské konvenční převahy kombinované s hybridní a nukleární příměsí, a tedy zejména otázka odstrašení. Na jihu je to kombinace krize uspořádání státu ve velké části arabského světa, terorismu a možnosti eskalace uprchlické situace – tedy zejména otázka krizového managementu a nástrojů kooperativní bezpečnosti.
Varšavský summit potvrdil, že se NATO nachází v situaci, kdy musí zůstat připraveno prakticky „do každého počasí“ a všemi směry. Tomu odpovídá i paleta výsledků summitu: Od schválení použití aliančních průzkumných letounů AWACS v rámci operace proti Daeš, spuštění podpůrné operace Mořský strážce ve Středozemním moři, zesílení spolupráce NATO a EU mimo jiné v oblasti kyberbezpečnosti a hybridních hrozeb, až po alianční podporu Jordánsku či Iráku a nabídku pomoci Libyi.
Odpovídající zdrojové pokrytí ale stále zůstává několik kroků pozadu, přestože se poprvé od roku 2009 podařilo obrátit trend poklesu v obranných rozpočtech evropských členů NATO.
Přítomnost na východním křídle Aliance: Pozdě, ale přece
Nejviditelnějším rozhodnutím summitu ve Varšavě se stalo posvěcení vzniku čtyř rotačních vícenárodních praporů v Pobaltí a v Polsku, které dají formu alianční přítomnosti a z nichž jeden povede USA. Tento krok v kombinaci s Akčním plánem připravenosti schváleným na summitu ve Walesu bývá někdy označován jako největší posílení NATO od konce studené války. To je pravda. Ale asi taková, jako když držíte týden hladovku a pak si dáte čtyři sousta.
Tento krok však alespoň částečně plní dva spojené cíle, svému minimálnímu vojenskému významu navzdory. Navyšuje hodnotu odstrašení před potenciálním útokem mimo jiné i vyvoláním rychlé a adekvátní spojenecké reakce v případě napadení.
Tato forma přítomnosti nicméně dávala největší smysl přímo po vypuknutí ukrajinské krize v roce 2014. V roce 2016 spíše poukazuje na pokračující averzi států západní Evropy k permanentnímu umístění jednotek pod hlavičkou NATO v této oblasti. Navíc pokud rotační přítomnost bude trvat delší dobu, což se vzhledem k současnému osazenstvu v Kremlu dá očekávat, stane se rotační přítomnost pravděpodobně průběžně nákladnější, než by byla bývala ta trvalá.
Příští summit už za rok v Bruselu
Problematičtější se ale může ukázat otázka posilování jihovýchodního křídla Aliance v regionu okolo Černého moře. Francie a Bulharsko již signalizovaly svoje rezervace, a staví se tak zejména proti Rumunsku, tandemovému partnerovi Polska při volání po posilování východního křídla. Nedá se také příliš očekávat aktivní přístup Německa, které se nyní přihlásilo k vedení jednoho praporu v Pobaltí a pro které může být další militarizace východního křídla příliš velkým soustem.
Hlavní iniciativa tak bude záviset na USA, což vzhledem k podzimním prezidentským volbám vzbuzuje určité obavy, pokud ve volbách zvítězí Donald Trump. Bude tak zajímavé sledovat podzimní schůzku aliančních ministrů obrany, která má rozhodnout o dalším postupu.
Ve Varšavě učinilo NATO kroky k tomu, aby zůstalo relevantní páteří euroatlantické bezpečnosti. Jestliže se ke konci roku 2013 v kuloárech diskutovalo, zda vůbec je potřeba pořádat alianční summit v roce 2014, v roce 2016 jsou takové diskuze minulostí. O nárůstu významu NATO vypovídá i to, že další vrcholné setkání je naplánováno již na příští rok do Bruselu a nikoliv v dnes obvyklé dvouleté periodě.
Jakub Kufčák je analytikem Výzkumného centra AMO specializující se na Severoatlantickou alianci a bezpečnostní politiku. Na Fakultě sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze vystudoval magisterský program Německá a rakouská studia a v roce 2015 na stejné fakultě získal titul PhDr. V roce 2013 dokončil roční vzdělávací kurz bezpečnostních studií Pražského institutu bezpečnostních studií (PSSI) Robinson-Martin Security Scholars Program. Zajímá se o zahraniční a bezpečnostní politiku Německa, problematiku členství Gruzie v NATO, obrannou spolupráci v rámci zemí V4 a problematiku exportu zbraní.
