Pokud se zamyslíme nad tím, co se v naší bezpečnostní situaci zásadně změnilo za poslední dva roky, zjistíme, že vlastně nic. Jen jsme si na ni zvykli, píše v komentáři pro ČT24 Hynek Kmoníček, ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta republiky.
Ruská federace dále drží anektovaný Krym, Ukrajina s ní zápasí a nemá na to příliš energie, protože ji musí utratit spíš na zápas sama se sebou a na světové šachovnici mocností došlo ke dvěma větším pohybům. Rusko se objevilo v Sýrii a NATO situaci dorovná v Pobaltí a Polsku. Oba kroky jsou podobné už tím, jak jsou symbolické.
Ruská operace v Sýrii má obsah politický, vojenský i strategický. Brutálně řečeno Rusko ví, že se sedmi procenty muslimů na svém území je pro něho jakékoliv rozšíření militantního islámu sedmkrát větším nebezpečím než pro USA s jejich jedním procentem muslimů. Po vojenské stránce si chce zachovat svoji námořní základnu v Sýrii a rozšířit ji natolik, aby lodě z anektovaného Krymu měly kam doplout. A strategicky potřebovalo ukázat, jak rychle je takové vojenské operace schopno a že je pro nás výhodnější na Blízkém východě kooperovat – a bez Rusů to nepůjde.
Hlavně žádnou hysterii
Rozmístění jednotek NATO v Pobaltí a v Polsku je rovněž politické, vojenské a strategické. Politicky uklidní spojence na hranicích NATO a Ruské federace empirickým důkazem, že na jejich obavy organizace slyší, ať už je její členové přijímají úplně, částečně nebo útrpně. Vojensky nám dá výhodu systému včasného varování, kdyby se – Bůh chraň – někdy mělo něco stát doopravdy, s čímž dnes ani jedna strana naštěstí nepočítá. A strategicky říká po anexi Krymu, „co je naše, to je naše, a na to nesahej.“
Je jasné, že oba kroky mají své kritiky. Diskuse nikdy neškodí. Ale pokud v takové diskusi zaznívají hlasy hysterické, tu o obnově Sovětského svazu a studené války, tu zase o „útočném charakteru NATO“, je třeba v této diskusi zůstat nohama na zemi.
Koneckonců – Rusko nepodniklo pozemní invazi do Sýrie, jako by to udělal Sovětský svaz. Pamatujete Afghánistán v roce 1979? A NATO zase nerozmísťuje jednotky na Ukrajině za účelem dobytí Donbasu, ale v Pobaltí. Jednoduše řečeno jazykem výsledků Varšavského summitu: Rusko není nepřítel, ale protivník. S nepřítelem vedeme válku jako dnes s tzv. Islámským státem. S protivníkem ale hrajeme šachy.
