Pondělní rozhodnutí Ústavního soudu, jímž jedenáct soudců z patnácti odmítlo stížnost senátorů Věcí veřejných proti zákonu o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi, definitivně potvrdilo, že Česko zůstává právním státem. Ani v novém složení, od něhož si opoziční senátoři slibovali zrušení církevních restitucí, se Ústavní soud svému poslání ochrany ústavnosti nezpronevěřil. Naopak dal zřetelně najevo, že na politickou objednávku pracovat nemíní. To ovšem odpůrci zákona, líčící vyrovnání s církvemi jako útok na základy státu, nemohli jen tak nechat.
Místopředseda ČSSD Lubomír Zaorálek si po vyhlášení verdiktu pospíšil s prohlášením, že vše bylo připraveno předem, poslankyně KSČM Zuzka Bebarová-Rujbrová nadhodila, zda soudci nejsou „třetí komorou parlamentu respektující politické zadání“ a podle Víta Bárty (VV) soud pouze „potvrdil krádež miliard“. V podobně nevěcném duchu se odvíjela i argumentace stěžovatelů během jednání. Jejich advokát Karol Hrádela se pokusil nález oddálit námitkou proti účasti soudce Miloslava Výborného. Advokát ústavní soudce poučil, že „je nutné respektovat zákony naší země, princip nepokradeš … i bibli a evangelium“. Přitom prý „nikdo nevíme, jaký majetek a v jaké částce se má církvím vydat“. Soud se ale zviklat nedal a vyjádřil naději, že svým nálezem přispěje k upevnění konsenzu mezi státem a církvemi. „Ústavní soud není povolán k tomu, aby rozsoudil spor o smysl českých dějin,“ zdůraznili soudci ve svém většinovém stanovisku. Majetkové vyrovnání podle nich nemůže nikdy odčinit všechny křivdy minulosti včetně věznění a mučení kněží; ale pokud jde o stanovení rozsahu vyrovnání, to je v kompetenci zákonodárců.
Zamítnutí stížnosti se dalo čekat už proto, že v předchozích verdiktech se ÚS jasně vyslovil pro vrácení církevního majetku, a to zvláštním zákonem. Přesto se proti schválenému zákonu postavili čtyři ústavní soudci - z toho tři bývalí členové KSČ. Např. předseda ÚS Pavel Rychetský (v KSČ 1966 - 69) své rozdílné stanovisko zdůvodnil tím, že restituční norma nevzala v úvahu zákon o první pozemkové reformě z roku 1919, který omezoval půdní vlastnictví jednoho subjektu na250 hektarů. Nový ústavní soudce Jaroslav Fenyk (v KSČ 1981 - 89) zase vytkl ÚS, že nepoložil Soudnímu dvoru EU předběžnou otázku, zda Komise EU měla být vládou ČR informována o záměru umožnit „čerpání státní podpory“ (zřejmě finanční vyrovnání) církvím a náboženským společnostem. Finanční kompenzace vadí také předsedovi Senátu Milanu Štěchovi (ČSSD), který uvedl, že „v této době, kdy máme velké problémy s veřejnými rozpočty, to není šťastné rozhodnutí.“ Jak ale připomněl šéf sněmovního ústavně-právního výboru Stanislav Polčák (TOP 09), náhrady církvím mohly být realizovány už za vlády ČSSD v době hospodářského růstu, „tehdy k tomu ale bohužel nedošlo.“
Jako jedinou změnu vypustil ÚS ze zákona slovo „spravedlivé“ ve spojení s vyvlastněním majetku „bez vyplacení spravedlivé náhrady“. Znamená to, že součástí restitucí nemají být nemovitosti, za které církev získala jakoukoli (třeba i neadekvátní) náhradu. Podle generálního sekretáře České biskupské konference Tomáše Holuba se ale toto omezení v praxi patrně nijak nepromítne, protože církve obvykle nedostaly za vyvlastněný majetek nic. „Zatím neevidujeme žádný případ, kterého by se toto vyškrtnutí nějak týkalo,“ řekl sekretář.
Největší problémy zatím vznikají s lesními pozemky, na nichž dosavadní hospodáři (především Lesy ČR) kácejí bez ohledu na to, že farnosti, které zde mají začít hospodařit, dostanou místo lesů holiny. Tak byl vykácen např. farní les v Olešnici na Blanensku, několikanásobně se zvýšila těžba dřeva i na historickém území vyšebrodského kláštera. „Každý den vidíme spoustu kamiónů, naložených dřevem z klášterních lesů, jedoucích hlavně do Rakouska. Když jsme se proti tomu ohradili, bylo nám sděleno, že se kácí podle plánu. Přitom zdejší pily musí propouštět zaměstnance a krachují, poněvadž nemají dřevo, které je prodáváno za více peněz do ciziny,“ říká převor kláštera Jan Berka.
Církve už požádaly o vydání téměř 17 500 pozemků a 83 staveb, což je asi pětina původního majetku. Na odeslání zbývajících žádostí je čas do konce roku, úřady pak mají půlroční lhůtu na rozhodnutí. Bez ohledu na těžkosti, které mohou nastat při předávání majetku, církve do nejtěžšího období vstoupí teprve ve chvíli, kdy na vrácených nemovitostech samy začnou hospodařit. Teprve tehdy se také začne odpočítávat čas k okamžiku faktické odluky od státu. O úplnou nezávislost církví na státu neboli tvrdou odluku (včetně odpojení od státního rozpočtu) přitom usilovala už první republika po r. 1918. Ztroskotalo to tehdy na odporu strany lidové a hlavně většiny věřících. Dojde-li tentokrát proces vydávání a zapojování majetku do zatím pouze imaginární církevní ekonomiky až k bodu, kdy církve začnou být hospodářsky produktivní, uskuteční se v českých poměrech historicky zcela nová etapa koexistence a kooperace mezi laickým státem a na státu zcela nezávislými církvemi.
Jen pokud bude církevní hospodaření úspěšné a výnosy z něj pomohou financovat všeobecně prospěšnou činnost, zdravotní péči, budování hospiců, školskou, kulturní a osvětovou práci, bude mít odluka smysl. Budou-li ekonomicky samostatné církve účinně pomáhat všem potřebným, ocení jejich přínos pro společnost dokonce i ti, kdo v Boha nevěří. Ale pokud církve jako hospodáři selžou, bude odluka pro ně znamenat katastrofu.
