Zřejmě nejlíp chápe brizanci egyptské situace Tel Aviv. Ne každý výbuch národního hněvu, jaký zažívá Země Nilu, porodí dobrou budoucnost. Prezident Šimon Perez to řekl bez obalu. Nejdřív převzal pověřovací listiny několika nových velvyslanců v Izraeli a pak s nimi neformálně probral to, co momentálně nejvíc poutá pozornost světa. Egyptskou revoluci na prvním místě.Perez mínil, že každý, kdo soudí, že by po pádu Mubaraka mohl mít Egypt šanci na lepší společenské poměry, se snadno může zmýlit. Je příliš mnoho vlčích zájmů kolem dokola. K demokracii má „Severní dítě Nilu“ daleko. K pádu do spárů teologických fanatiků za to nebezpečně blízko.
Mubarakova hra s Apokalypsou
Egypt (samozřejmě spolu s Čínou) má nejstarší kontinuální civilizační legitimaci na této planetě. A to je obrovský historický dar. Dnes je to, s více než 80 miliony obyvatel, první mocnost arabského světa s nejvýznamnějšími universitami Orientu. Názorový kvas v posledních letech byl zřejmý i zde. Jenže nikdo tu nesoudil, že přijde – po roznětce tuniských vášní – k přenesení zloby nad hamižnými vládci i do Egypta. Už je však zřejmé, že jakékoliv radikální změny v Káhiře nutně s sebou přinesou silný posun poměrů jak v arabském, tak muslimském světě vůbec. A nejen v něm.
To, čím prochází Egypt, je pro celý svět nečekaným překvapením. K tomu se přiznávají politické hlavy v Londýně, Washingtonu, v Bruselu a i v Moskvě. Dokonce i v Izraeli. Po Perezovi ještě výrazně hodnotil vývoj u sousedů na západ od Sinaje předseda vlády Netanyahu.
Egypt jako partner pro mír je pro Izrael neocenitelný. Zvláště když se nyní změnila vláda v Libanonu příchodem Mitakiho, který se přes své obrovské osobní bohatství (okolo 45 miliard $) může stát jen loutkou v rukou protiizraelsky vražedného Hizballáhu, ovládaného Iránem od mozkových závitů až po prsty na spouštích. Zároveň Teherán začal s programem „Iránu patří také moře“. Jeho jádrem je na dlouhou řadu měsíců úmysl operovat s menší válečnou flotilou i ve Středozemním moři, včetně krajní blízkosti od izraelských břehů. Povrchová plavidla iránského válečného námořnictva budou po řadu týdnů přitom doprovázet od Ruska koupené ponorky. Jsou sice starší a ne s nejmodernějším vybavením, ale vývojově představují nezanedbatelnou konfrontační sílu. Pokud by se – inšalah – třeba za čas „ajatoláhovitě“ změnila egyptská společnost, iránská námořní síla by jistě našla spřátelená kotviště u severních břehů Egypta. Mezinárodní smlouvy průjezd Suezským kanálem (obchodních i válečných lodí pod všemi vlajkami světa) nijak neomezují.
Jsou dost věrohodné známky, že šéf egyptské všeobecné rozvědky Omar Sulejman (čerstvý viceprezident – což je post, který byl po celou dobu třicetileté vlády Mubaraka neobsazen, i když Mubarak se za svého předchůdce prezidenta Anvara Sadata sám těšil z funkce viceprezidenta) měl z více stran varovné signály možných bouří.
Omar Sulejman se nyní stává klíčovou figurou ve hře o moc. Je tak blízkým přítelem Mubaraka, že jen cynici mohou pochybovat o jeho loajalitě k prezidentovi. Znají se už celá desetiletí. Oba byli v mladších letech znamenitými vojenskými piloty. Oba také prošli v Moskvě Vojenskou akademií Frunzeho a ve vojenských kruzích světa jsou bezesporu považováni za lidi velké osobní odvahy. Ostatně Sulejman svou kuráž nejednou dokázal svého času při bojích v Jemenu a následně pak ve dvou válkách s Izraelem. Saudskoarabský šéf královské rozvědky princ Mukrín bin Abdel Azíz mu několikrát složil hold jako svému „nejlepšímu učiteli strategické analýzy“.
Omar Sulejman si získal jako šéf a tvůrce systému práce egyptské rozvědky (od roku 1991) respekt také „kolegy“ Leona Panetty, jmenovaného před dvěma lety 21. šéfem CIA. Asi nejen tím, že mu svou dokonalou angličtinou připomněl, že jsou oba „ve znamení Raka“. Hlavně dokonalým přehledem o síti mocenských intrik od Teheránu, Bagdádu, Damašku, Bejrútu, Rijádu, Chartúmu a Ammánu. A solidním rozborem vývoje vnitřní situace v Pákistánu, Afghánistánu a Iráku. A také až brutální upřímností. Jako málokterý jiný „cizinec“ se ve Washingtonu v zákulisí „mezi kolegy“ netajil podrobnou kritikou děravé strategie Pentagonu v horkých bodech Asie. Ovšem vždy prezentovanou vybraným jazykem. Teď mu nezbude, než svou filigránskou diplomacii přenést do jiné roviny – nesnadného vyjednávání s opozičními skupinami egyptské společnosti. Jaké štěstí, že je opozice tak roztříštěná.
Mubarak si Sulejmana – svého nejspolehlivějšího přítele – vybral jako detailního znalce rivality domácích politických veličin. A tak převážně ponechává na jeho personální ekvilibristice, jak bude vypadat nová egyptská vláda. Prostě mu předal Rubikovu kostku změn. S jasným vědomím, že mu dává do rukou i svůj osobní osud. Z vlády teď odcházejí především „byznysmeni“, spojení s neúspěšnými plány jak snížit prohlubující se dluhy státu.
Do jisté míry se tak dá vymést nejen příliš okatá korupce, nýbrž zároveň se za ní taky dají dobře zamést stopy. Ze silných osobností světa financí a ekonomiky i mistrů spekulací, kteří se právě do Káhiry vrátili z Davosu, je možné udělat nové ministry vlády. Tři čtyři ženy už ve vládě jsou – pro ty budou nejlepší místa jako zdravotnictví a sociální sféra a podobně.
Venkov a zemědělství – tam se jakýkoliv náznak zlepšení hodí k rychlejšímu ztišení projevů nespokojenosti. Vláda bude sázet na propagaci konkrétních záměrů, to se v minulosti velmi osvědčilo. Než vypukly současné bouře nespokojenosti, stará vláda slibovala velkou podporu pro zemědělství, hlavně pro sféru výroby potravin. Vždyť na každou tunu doma vypěstované pšenice musí Egypt dovézt ještě jednu tunu z USA – a stejný poměr platí i pro kukuřici!
Nově zhodnocená naleziště zlata mají svůj význam, ale ne zas tak značný. Naftová pole jsou na tom relativně stejně, za poslední tři roky se Egypt totiž změnil z vývozce na dovozce pohonných hmot. Tradiční textilní průmysl se škaredí při pohledu na čínskou konkurenci. Energetici jsou toho názoru, že zájem o nukleární energii už přichází s takovým zpožděním až běda.
Že by El Baradej s tím dokázal něco udělat – pokud by v prezidentském paláci nakonec vystřídal Gamala Al Dina Mohammeda Hosni Sayeda Mubaraka? Ovšem že je možné, aby Mubarak padl, ale zatím prokazuje velké umění odcházet ze scény tak, že to spíš připomíná kotrmelcovitě ukázkové pas de deux.
Bouře v ulicích Káhiry, Alexandrie a v dalších městech jsou sice impozantní, ale Mubarak je pořád pro dost milionů Egypťanů silná osobnost a pro mnohé je dokonce hrdinou. Záběry, které do světa přenášejí různé televizní štáby, jsou svým způsobem klamavé – kamery si vybírají dramatické momenty, ale zásadní zobecnění situace to není.
Barack Obama, Hillary Clintonová a řada dalších špičkových hráčů současné historie už volí opatrnější výrazy při hodnocení vývoje na březích Nilu. Nemohou přehlédnout, jak si superzbožní perští ctitelé Alláha v Teheránu mnou ruce radostí nad možností, že by u pyramid mohl triumfovat teokratický režim v ryze arabském vydání. Sen o likvidaci Izraele by hned mohl být reálnější, jakož i další sny o tom, jak v Evropě i za Atlantikem budou rychle růst stále další nové mešity. Není to sladce utěšená vyhlídka v roce, kdy al-Kajdá bude slavit deset let děsivého zhroucení newyorských dvojčat?
Aniž by ztráceli čas, extrémisti z nejbojovnější sekce Hamásu si uvědomili, že může být vhodná chvíle vyzkoušet pevnost egyptsko-izraelské dohody z roku 1979 o demilitarizaci Sinaje.
Na dvou (podle jedné zatím neověřené zprávy na třech) místech Sinaje poblíž hranice s Izraelem se Hamásovci pokusili vojensky se zakotvit. Na tak dlouho, jak to bude možné. S nadějí třeba i na dlouhou dobu. A z nových postů začali ostřelovat městečka v Negevské poušti nedaleko Gazy, západně od Beeršeby. První sérii raket zacílili na Netivot a Ofakim. To jsou moderní a zcela civilní sídla s obyvatelstvem kolem 25 tisíc lidí, městečka založená až v padesátých letech minulého století v Negevské poušti. Tři generace osadníků z nich udělaly kvetoucí oázy. Teď se staly terčem vzteklé nenávisti.
Přes napětí a vzrušení, kterým Egypt dnes prochází, bezpečnostní kontakty mezi Káhirou a Tel Avivem jsou operativní. S izraelským souhlasem a částečně i s kontrolní navigací uměly egyptské oddíly proti extrémistům Hamásu pohotově zasáhnout. Dokonce ve dvou vlnách po čtyřech stech vojáků. Armádní velení v Káhiře (v metropoli více než 15 milionové) tuto sílu nepostrádalo. Akce Hamásu ze Sinajské strany tedy ztroskotala. Může být nakonec zaznamenána jen jako episoda v současném napětí.
Jádro problému – osud mubarakovského režimu – je stále ve hře. Armáda má instrukce se chovat k ohlášenému pochodu milionu demonstrantů klidně a reagovat jen na velmi agresivní chování. Vývoj může přinést politické zklidnění – ale také strašný výbuch. Těžko odhadnout.
Policie na několika místech hlídá obnovený přísun toho nejnutnějšího – především chleba a pečiva, ze sto třiceti bank jich – pod ochranou – část už začala opět fungovat, včetně bankomatů, v nichž docházely peníze. Hodně záleží na tom, jak bude vysílat egyptská televize, která přislíbila, že vláda bude „co nejdříve“ oznamovat „praktické kroky ke zlepšení stavu země“.
Snadno lze mít dojem, že se tady dopisuje něco tak dramatického, že by to mohla být ještě jedna kapitola do Písma Svatého. Bible zatím končí „jen“ Zjevením svatého Jana. Ale jedna Apokalypsa by snad lidstvu mohla docela dobře stačit.
- Egyptské pyramidy autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/2/162/16197.jpg
- Husní Mubarak autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/57/5673.jpg
- Muhammad Baradej autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2290/228924.jpg
- Nepokoje v Egyptě autor: Peter Macdiarmid, zdroj: Getty Images http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/23/2287/228662.jpg