„Člověk neočekává, že dostane od průvodců během několika desítek minut naservírované dějiny Českých zemí v kostce ani že se stane profesionálním kunsthistorikem. Co ale, troufám si říct, očekává, je zapamatovatelný příběh zasazený do historického kontextu,“ píše ve svém blogu o prohlídkách památek Johana Kudrnová.
Milí zámečtí a hradní průvodci, příště vynechejte výsernice i kouřící psy
Hlavní zámecká sezona je u konce. Z údajů Národního památkového ústavu, jenž spravuje asi třetinu všech veřejně přístupných hradů, zámků a ostatních památek v Česku, vyplývá, že jejich návštěvnost rok od roku roste. Může za to strach z míst, která v zahraničí donedávna patřila k turistickým rájům, ale také rozšiřující se nabídka tematických prohlídek.
Památkáři letos lákali na Lucemburský rok, Hradozámeckou noc nebo již tradiční „věrnostní kartu“ Klíč k památkám. Co se ale v balíčku 5+1 památka zdarma skutečně skrývalo? Co si obyčejný Čech mohl odnést z letmých šedesáti minut, kdy jej prohlídka soukromých, znárodněných a někdy znovu privatizovaných šlechtických sídel zachrání od úmorného vedra? Liší se státní a soukromé instituce kvalitou zážitku? A kdy vymřou průvodci nutící nás hledat dvě levé nohy?
Moc byste si nepočetli
Rozdíly mezi fundovaností průvodců, jejich schopností poutavě vyprávět či zvolit přiměřené tempo prohlídky značně kolísají, přesto lze tyto v podstatě drobné nedostatky lehkým mávnutí ruky opomenout. Rozpočet Národního památkového ústavu na letošní rok činí něco málo přes miliardu korun, což je při počtu spravovaných památek velmi skromné číslo.
U soukromých institucí je finanční situace obdobná. Příkladem budiž náklady vynaložené na nedávné omítnutí věže Máselnice na zámku v Novém Městě nad Metují. Za v podstatě marginální opravu zaplatili majitelé Bartoňovi Dobenínovi dva miliony korun. Krajská dotace dosáhla pouhých patnácti procent. Buďme tedy rádi, že jsou naše památky v tak dobrém stavu, v jakém jsou, a že jsou studenti za, předpokládejme, velmi mrzký peníz ochotní průvodcovat.
Zcela jiným příběhem je ovšem obsah nabízených prohlídek. Člověk neočekává, že dostane během několika desítek minut naservírované dějiny Českých zemí v kostce ani že se stane profesionálním kunsthistorikem. Co ale, troufám si říct, očekává, je zapamatovatelný příběh zasazený do historického kontextu a toho, co vidí kolem sebe. Toto skromné přání je však bohužel naplněno jen málokdy.
Jednou ze společných neřestí špatných prohlídek je uvedení do děje tzv. letem světem, kdy se od prvních majitelů k posledním dostanete během dvou minut a neodvažujete se hádat, co přesně si slečna průvodkyně pod pojmem Bílá hora představuje. Dál už jste vpuštěni do labyrintu pokojů, kde se dozvídáte, kdo je na tom a tom obraze (odkazování na osoby dvěma křestními jmény vám v orientaci příliš nepomůže), které dvě nohy jsou levé, ze kterého roku přesně je ta a ta váza, že tam to je stůl vyrobený technikou intarzie a že tohle je modrý pokoj, protože má modré tapety.
Určitě také přijde řada na knihovnu, „kde byste si moc nepočetli“, na zbrojnici, kde si jako v Bečově nad Teplou „můžete prohlédnout rozličné vojenské zbraně“ a na Marii Terezii, jejíž matka byla podle průvodkyně na státním zámku v Bruntále pověstná tím, že „chlastala“. (Poslední jmenovaný zážitek z loňských Velikonoc byl pro autorku tohoto článku mimochodem prvním impulsem pro zapisování si podobných kuriozit. Těžko soudit, zda jej předčí vážně míněné konstatování průvodce v lobkowiczské Nelahozevsi o tom, že majitelé „nevěděli, co dělat, a proto naučili psa kouřit.“)
Dobrou prohlídku lze zažít i v Bruntále
Opakované návštěvy jedněch a těch samých zámků návštěvníka utvrdí, že nejdůležitější proměnnou je osoba průvodce, který výklad mnohdy bohužel přetváří v autorské dílo. Dobrou prohlídku lze zažít, věřte nevěřte, i na zámku v Bruntále, kvalita ale povážlivě kolísá i na jedné z našich nejnavštěvovanějších památek – hradu a zámku v Českém Krumlově.
Zámek Bruntál
Pokud tedy z uvažování o možnostech zlepšení vyřadíme v zahraničí oblíbené volné prohlídky, kde úlohu průvodce plní v interiérech rozmístěné panely, otázkou je, zda by kasteláni neměli usilovat o obstarání si kvalitního vyváženého textu, od kterého by se průvodci odchylovali jen minimálně. Jedna dobrá prohlídka totiž z mé zkušenosti vydá na tři průměrné nebo vyloženě špatné.
A jak by tedy měl onen kvalitní text vypadat? Co takhle vypustit zběžný popis interiérových doplňků, rádoby vtipné poznámky o výsernicích a historky s bulvárním, z historického hlediska zcela nepodstatným obsahem? V centru pozornosti návštěvníka by, jak již bylo řečeno, měl stát jeden výrazný příběh, který je s místem a jeho bývalými obyvateli spjat. Počet osob, o kterých průvodce referuje, by měl být omezen.
Adeptem na zážitek roku je v tomto ohledu třeba východočeský hospital Kuks vystavěný excentrickým hrabětem Šporkem. Autentický zážitek je pro návštěvníky připraven také na nevelkém středočeském zámku ve Veltrusích. Prohlídková trasa Aristokracie: začátek konce od letoška mapuje život Caryho a Livie Chotkových v první polovině 20. století.
„Když Bedřichovi umřela žena, hodně ho to vzalo“
S typicky nevyužitým potenciálem se naopak setkáváme v Ratibořicích – na místě setkávání největších státníků 19. století, včetně knížete Metternicha nebo ruského cara Alexandra I., jste nuceni hádat, kolik bylo Kateřině Zaháňské let, když vznikl ten a ten obraz, kolik postav je na obraze vedlejším a kde sedávala „babička s dětmi“. Vše opět zakončují familiérní fráze typu „když Bedřichovi umřela žena, hodně ho to vzalo“. Jestli toto není ohlupování národa, tak co potom?
Ovšemže kasteláni musí při přípravě prohlídky myslet na všechny věkové kategorie a do vážného výkladu zapojit i odlehčující prvky, jistě to však lze udělat méně lacině. Po inspiraci se lze rozhlédnout v zahraničí i doma. Jak správně popularizovat historii, ukazuje například v knize Danubia – osobní pohled na dějiny habsburské Evropy Simon Winder (Universum, 2015). „Pro miliony Evropanů jsou jazyk, kterým mluví, víra, kterou praktikují, vzhled jejich měst a hranice jejich zemí znepokojivě svázané s hašteřením, vrtochy a rozmařilostmi Habsburků, jejichž jména byla již zapomenuta.“ Britský autor čtenáři nenásilnou formou pomáhá zorientovat se v nepřehledných dynastických svazcích i historických událostech, jež měly pro dané teritorium mnohasetleté důsledky. Nevyhýbá se ani kuriozitám a skandálům, nikdy je však nezmiňuje bezúčelně. To vše lze udělat i v malém měřítku – na našich hradech a zámcích.
V českém prostředí v tomto ohledu vyčnívá například internetový pořad Streamu Národ sobě, kterým provází historik Jiří Rak. Ačkoliv tam významnou roli hraje charisma „průvodce“, zdá se nemožné, aby se zámecké hodinové prohlídky nemohly po vzoru Rakových pětiminutovek zároveň dostat k meritu věci, poučit návštěvníky a nakonec je i pobavit.
Víte, že Schwarzenbergové jsou spřízněni s Lucemburky? Ano, takže jsme mohli mít za prezidenta potomka Karla IV. A víte, že je Lex Schwarzenberg jediným zákonem vztahujícím se na konkrétní jedince? Ne? A nedozvěděli jste se to ani na prohlídkách schwarzenberských zámků? Tak snad se jednou dočkáme. Za letošek mám ke Krumlovu poznamenáno, že tam mají jednu krásnou lenošku, kde si mohl Josef Jan „schrupnout“. Fotku ale nemám, průvodce se v potemnělé místnosti neobtěžoval rozsvítit.
Johana Kudrnová, doktorandka na Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd UK a publicistka. Dlouhodobě se zabývá reáliemi Velké Británie a Střední Evropy.
Johana Kudrnová