Přístup, jaký zvolila média při informování o debatě v druhém čtení senátního zákona o Ústavu paměti národa, mi připomíná chození kolem horké kaše. Téměř nic z debaty se neobjevilo ani ve víkendovém, ani v pondělním tisku, nepočítám-li komentář Petra Uhla v Právu. Přitom právě analýza obecné rozpravy ve druhém čtení zákona nabízí ne jeden, ale hned několik námětů na komentáře.
O tom, že novináři nikdy nezklamou, mě přesvědčila věta uvozující on-line rozhovor s Pavlem Žáčkem na idnes.cz: "Historik Pavel Žáček začal na podzim s týmem kolegů odtajňovat spisy StB.” Pokud je mi známo a jak uvádějí profesionální historici, Žáček nemusel nic odtajňovat, základní odtajňování zajistil už zákon o archivnictví a spisové službě 499/2004. To, oč tu nyní běží, je lepší propojení a organizace archivů tajných služeb. Nic proti tomu.
Jako laik nejsem schopen posoudit, zda by se to dalo udělat i bez zvláštního ústavu. Přesto se nemohu vyhnout podezření o účelovosti tohoto kroku, který by měl sloužit pouze jedné skupině badatelů a pouze jedinému pohledu na naši minulost. Svůj názor na to, že pohledů na dějiny bude vždycky více, jsem kdysi dávno prezentoval v článku "Nesmiřitelné vzpomínky” o česko-německém vyrovnání.
Příkladem této objektivní rozmanitosti názorů budiž i páteční vystoupení poslance ODS Marka Bendy, pro něhož "nejděsivější dobou 40letého komunistického běsnění tady nejsou 50. léta, ale normalizace.” Pochybuji, že oběti perzekuce padesátých let by se s tímto názorem ztotožnili, neboť jejich zkušenosti asi budou poněkud jiné.
Jak napsal ve svém románu „1984” George Orwell, jedno z pravidel totalitních režimů zní: “Who controls the past controls the future: who controls the present controls the past.” Pokud by ústav měl sloužit pouze názorům typu Marka Bendy a pokud by měl kontrolovat minulost na základě kontroly přítomnosti, která v dané chvíli převálcovala ostatní názory na věc, bylo by to špatné.
Naštěstí k tomu zřejmě nedojde. Aby senátní návrh zákona prošel i třetím čtením, bude muset získat podporu celé koalice, přičemž Strana zelených ho zřejmě nepodpoří, když neprojdou její pozměňovací návrhy, které přednesla Kateřina Jacques. Je mezi nimi i návrh na změnu názvu budoucího ústavu. Místo „Ústavu paměti národa” se má jmenovat “Ústav pro studium totalitních režimů”. Vydávat paměť StB za paměť národa je zřejmě příliš i pro loajální koaliční stranu.
Zatímco média se věnovala padajícím letákům na hlavy poslanců KSČM, uřeknutí poslance Kováčika (Soudruzi… pánové) a slovním přestřelkám na téma, jak se vyslovuje Stasi, gender, Schwarzenberg, nezbyl jim už čas a prostor na to, aby informovala o důležitějších věcech. Například propásla šanci opravit svoje dezinformace, na něž v rozpravě upozornil poslanec František Bublan.
Bublan uvedl na pravou míru zprávy o tom, "že byla zpřístupněna pouze čtyři procenta archivovaných dokumentů a zbytek vlastně jakoby nebyl zpracován.” Není tomu tak. Zpracováno je asi osmdesát procent dokumentů tzv. druhé správy (to byl boj proti vnitřnímu nepříteli), a z těchto osmdesáti procent byla čtyři procenta vyžádána, to znamená, že o ta čtyři procenta si požádali badatelé, veřejnost, novináři, kdo měl zájem.
Jenomže přiznávat se k vlastnímu pochybení není nic příjemného (vím to z vlastní zkušenosti). Nehledě na to, že informování o tak ideologicky vyhraněné debatě vždycky skrývá nebezpečí, že vás jedna či druhá strana obviní z toho, že jste někomu nadržoval. A tak se média asi rozhodla o bouřlivé několikahodinové rozpravě raději mlčet. Jinak si to vysvětlit nedovedu.
Pondělní deníky se tématu věnovaly pouze v návaznosti na názor místopředsedy ODS Pavla Béma pod titulky: Komunistickou minulost možná otevře komunista (MFD), Paměť národa budou moci hlídat i komunisté (HN) Bémovi komunisté nevadí (LN).
Jedním ze sporných bodů zákona jsou kritéria spolehlivosti, na jejichž základě se budou volit členové vrcholného orgánu ústavu. Do rady ústavu by měli mít vstup zakázán bývalí členové KSČ, včetně těch, kteří později proti režimu bojovali a byli pronásledováni. Pokud tato kritéria v zákoně zůstanou, pak je chce levice doplnit o členství v Socialistickém svazu mládeže.
Pavel Žáček tak na vlastní kůži nyní prožívá, jaké to je být kádrován a nálepkován podle formálních kritérií. Označení "aktivní normalizační svazák” (viz vystoupení poslance Křečka) si Žáček zcela určitě nezaslouží. Pokud vím, tak Pavel Žáček byl již při studiu na Fakultě žurnalistiky aktivním odpůrcem režimu, na čemž nic nemění to, že opoziční platforma časopisu Kavárna A.F.F.A., na jehož tvorbě se s Martinem Mejstříkem, Monikou Pajerovou a dalšími studenty podílel, vznikla v rámci SSM.
