Média se teď jen hemží jmény veřejně známých osob, která se vynořují z dávných policejních archivů nebo z anonymních udání, a zpochybňují jejich charaktery tu spoluprací s bývalou StB, tu nějakými finančními nepravostmi.
V prvním případě to stále ještě nemusí být spolehlivé a úplné, zejména proto, že všichni pátrači v archivech, Petrem Cibulkou počínaje a Pavlem Žáčkem zatím konče, nemají k dispozici registry všech možných tajných služeb, které u nás měly své agenty – hlavně sovětské KGB. Vím například o jednom večírku z osmdesátých let, kde se ředitel a náměstek jednoho podniku zahraničního kulturního obchodu v opilosti trumfovali, kdo z nich má v té okupantské tajné službě vyšší hodnost. A velmi mnohé tehdy téměř s jistotou nasvědčovalo, že oba říkali vínem uvolněnou pravdu. A vida, v nejrůznějších těch seznamech po nich není ani vidu, ani slechu, zatímco několik jim podřízených prťavců tam samozřejmě figuruje.
Pominu mnohokrát už opakovaný podiv, že nejvyšší funkcionáři strany a vlády, kteří to vše inspirovali, zůstali bez úhony stejně jako skuteční a opravdu krutí estébáci, kteří v rámci své bohulibé činnosti kromě nepopsatelného týrání lidí také řídili ony často méně provinilé spolupracovníky. A když už minulý týden jeden z nich – jistý Michael Ulbrich – dostane za tak zvanou asanaci našeho kolegy Jana Bednáře tři roky, pak je to samozřejmě podmíněně, aby snad sám nemohl alespoň ochutnat slasti jámy nesvobody, kterou tak přičinlivě a za vysoký plat pro své spoluobčany kopal. Zní v tomto případě až výsměšně, že Obvodní soud pro Prahu 1 vzal v úvahu jeho bezúhonnost, jako by nějaký příslušník této vpravdě zločinecké organizace mohl být podle běžných norem lidskosti bezúhonný.
Ale abych se vrátil k těm často veřejně propíraným agentům. Nechci je hájit, ale stále jsem ještě nečetl nějaké závažné obvinění nebo udání kteréhokoliv z nich, jež by někoho přivedlo do kriminálu nebo mu nějak zničilo život. Nelze pochybovat, že taková udání existují a možná i od oněch veřejně známých lidí, ale zatím jsem se z novin dozvěděl jen to, že Jan Kanyza povídal estébákům třeba o tom, jak malíř Karel Trinkewitz často hlučel po ulicích. Pravda, o Jaromíru Nohavicovi jsme se dozvěděli, že estébákům oznámil jména lidí, kteří mu dali podepsat petici za propuštění Václava Havla, ale učinil tak s měsíčním zpožděním, kdy už o tom musela StB dávno vědět. Dokonce i u Vojtěcha Filipa bylo zatím oznámeno jen tolik, že při pětapadesáti setkáních dostával od estébáků nějaké nevelké honoráře a že pak po listopadu svého řídícího důstojníka zaměstnal ve své advokátní kanceláři. Tohle považuji zatím za největší oznámené svinstvo, ale na zveřejnění skutečných a pro postižené osoby osudových udání od našeho současného vysokého ústavního činitele stále čekám.
I ty ostatní hříchy, které se s takovou vášní v médiích propírají, jsou většinou mnohem méně důležité než věci, o nichž se mlčí a z nichž jen něco tu a tam problikne na veřejnost. Nejméně známé jsou pak motivy toho, jak a kdy se ty věci menšího významu a velké třaskavosti objevují. Například v celé záležitosti Jiřího Čunka mě nejvíc zajímá načasování onoho anonymního udání. Po zkušenostech z podobných případů minulých jen zvědavě očekávám, co se z toho nakonec vyklube.
Neboť ty minulé případy se dále vyvíjejí, ale docela jinak, než se původně zdálo. Právě tento týden policie už podruhé odložila záležitost bytu Stanislava Grosse s konstatováním, že dotyčný se žádného trestného činu nedopustil. Podobně přítelkyně Grossových Libuše Barková nebyla souzena za nějaký nevěstinec a samozřejmě ani to nemohlo být správně použito proti Grossovi. Vážná otázka však zní: Byl ten, kdo bytovou a nevěstincovou aféru proti Grossovi rozpoutal, veden jen zlými úmysly? Neboť právě teď vycházejí najevo velmi ošklivé, ale úplně jiné věci, které až přespříliš nasvědčují tomu, že Stanislav Gross – ta dlouholetá mladá ikona sociálních demokratů a dlouholetý nejoblíbenější politik – mohl být po celých patnáct let své mladistvé politické činnosti zapleten do prorůstání organizovaného zločinu až na nejvyšší místa tohoto státu.
Zde mohu jen odkázat na článek Jaroslava Spurného v 7. čísle týdeníku Respekt nazvaný ”30 vražd kolem Mrázka”. Čtenář tam najde vskutku otřesné informace o neuvěřitelné propojenosti jmen Františka Mrázka, Jaroslava Starky, Lamberta a Radovana Krejčířových, Františka Vybírala, Tomáše Pitra, Libuše Barkové a hlavně Tomáše Kadlece s vládou, v níž byl Stanislav Gross ministrem vnitra. Nezapomeňme, že Tomáš Kadlec byl nejdříve důstojníkem BIS, jehož agentem byl vysoce podezřelý a pak záhadně zastřelený František Mrázek. Pak Zemanova vláda jmenovala Kadlece šéfem Národního bezpečnostního úřadu, kde se stal odpovědným za mnoho dodnes nevyšetřených a neobjasněných prověrek, a když toho už bylo moc, byl přesunut do čela podniku s nenápadným názvem Čepro, u něhož dnes začíná Úřad pro odhalování organizovaného zločinu rozmotávat obrovité klubko matky všech současných afér zvané ”biolíh”.
S tím určitě nějak souvisí i tak zvaná Kubiceho zpráva. A zase – její podstatné části zůstaly utajeny a patrně jen jako vedlejší produkt bylo to, že část této zprávy se objevila čtyři dny před volbami a předseda ČSSD z ní vyšel jako pedofil a málem spoluúčastník vraždy. Toto obvinění bylo tak absurdní, že je nikdo nebral vážně, a teprve teď si v Respektu můžeme číst o něčem daleko podstatnějším z té zprávy, totiž o změtení odporných červů, které zatím jen můžeme tušit při pomalém nadzdvihování kamene, jímž je to vše přikryto. A uvědomíme si, jak malé je to, o čem v novinách čteme, oproti věcem, které se zatím jen obtížně derou na světlo boží…
Takže se můžeme jen divit, že hlavní aktéři toho všeho – pokud nejsou zastřeleni – stále ještě chodí po svobodě, a když už to vypadá, že jsou v pasti, vždy se najde nějaká dobrá duše, která je z ní vyvede. Třeba na Seychely.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
