Kdo bláhově doufal, že se politická kultura po Novém roce zlepší, toho vyvedlo z omylu první letošní zasedání Poslanecké sněmovny. Ještě těsně před jeho začátkem se mohlo zdát, že se hlavní rivalové - ČSSD a ODS - zastydí za loňské excesy, a že džentlmensky odloží podrazy a hokynaření s nesouměřitelnými tématy.
Ať už by to byla nemravná výměna zrušení zdravotnických poplatků za schválení vojenských misí, nebo ratifikace Lisabonské smlouvy za souhlas s umístěním radaru, rozhodně by nešlo o férový obchod. V prvním případě se právem mluvilo o hazardu s bezpečností našich vojáků v Afghánistánu, ve druhém zase o nesrovnatelnosti obou akcí co do jejich následků v dlouhodobém horizontu. Zatímco handl s poplatky iniciovala ČSSD, k výměně „Lisabonu za radar“ vybízelo usnesení kongresu ODS. Ještě v posledních dnech politici obou stran naznačovali, že na těchto transakcích trvat nemusejí, jelikož se ukazují jako zbytečné. V otázce vojenských misí a poplatků se našly nadějné a při dobré vůli obou stran přijatelné kompromisy. A když okolí nového amerického prezidenta signalizovalo zpomalení a případnou korekci plánů na protiraketovou obranu ve střední Evropě, začala se jako nadbytečná jevit i výměna „Lisabonu za radar“. Tím spíše, že pod tlakem unijních elit a hrozbou zneuctění ČR jako předsednické země změknul i odpor části euroskeptiků v ODS vůči smlouvě.
Ovšem pokud vůbec nějaká novoroční předsevzetí o lepší komunikaci vznikla, evidentně se neujala. Jiří Paroubek s pověstnou vynalézavostí handlů „čehokoliv za cokoliv“ vymyslel další fígl, a to referendum o Lisabonské smlouvě výměnou za konec Topolánkovy vlády - s využitím hlasů rebelů v ODS při hlasování o nedůvěře vládě. Premiér se tomu zasmál, protože pokud jde o smlouvu, musí být (z titulu své funkce) optimistou a vládní post tak snadno vyklidit nemíní. I Paroubkova strana vzápětí byla nucena naivní úvahu svého šéfa dementovat, mj. i vzhledem ke kolísavým názorům veřejnosti a tudíž nejistému výsledku případného plebiscitu o smlouvě.
Lisabonská smlouva, která byla jediným bodem úvodního zasedání Sněmovny, však není blíže k ratifikaci ani po jeho skončení. Podle předpokladu bylo jednání odloženo do 17. února, kdy mají být známy závěry tří výborů, pokud jde o změny jednacího řádu, resp. stykového zákona, které mohou případná unijní rozhodnutí o odebrání dalších kompetencí podrobit souhlasu obou parlamentních komor. I když o odkladu rozhodli zákonodárci ODS a KSČM, jistě nesledují stejné cíle. Zatímco komunisté jsou jednotně proti celoevropské integraci a naopak pošilhávají po sílícím Rusku, ODS je ve vztahu k ratifikaci Lisabonu rozpolcená a riskovala by rozpad strany, pokud by hlasy svých zákonodárců přispěla k ratifikaci. Proto se Topolánkova režie snaží závazné rozhodnutí oddálit do doby, kdy se vnitrostranické odpůrce smlouvy podaří proměnit v její zastánce.
Jak bude tato proměna těžká, ukázala i úterní sněmovní debata. Za ODS v ní vystoupilo šest odpůrců smlouvy - tři poslankyně a tři poslanci, kteří argumentovali se znalostí věci. Vedlejším efektem odpoledního přímého přenosu na ČT 24 bylo zatím nejširší seznámení veřejnosti s více či méně opodstatněnými výhradami ke smlouvě. Naproti tomu vystoupení na podporu ratifikace, zvláště ze strany poslanců ČSSD, bohužel trpěla nekorektní argumentací i nevěcnými osobními výpady. Věcně proti obecným námitkám ke smlouvě vystoupil za ČSSD pouze Zdeněk Jičínský, který v podstatě pouze obhajoval stanovisko Ústavního soudu, že smlouva „není v rozporu s ústavním pořádkem“. Na konkrétní výhrady poslanců ODS konkrétně neodpověděl nikdo. Příznačné v tom smyslu bylo i středeční ráno, kdy předsedající Lubomír Zaorálek marně vyzýval poslance k pokračování v debatě a k odpovědi kritikům smlouvy. Když se mu nikdo nepřihlásil, vystoupil alespoň sám, avšak ani on nebyl schopen věcně argumentovat. Nařknul odpůrce smlouvy z neznalosti jejího textu, což nepůsobilo zrovna věrohodně, jelikož ti ve svých vystoupeních dosti podrobně zmiňovali kontroverzní pasáže smlouvy.
