Baťa obouvá svět, hlásá reklamní slogan. Ten svět ale teď kupodivu "baťovky" ignoruje a rozplývá se o botách Muntadara Zajdího, jenž je mrštil po Georgi Bushovi. A tyto boty (desítky, jak pohotově ohlásil Bush) ovšem nevyrobil Baťa (ten by se asi ohradil, že hulváty neobouvá), ale snad Turci, Čína, irácký obuvník Haddád nebo jakýsi švec v Libanonu. O boty, před nimiž hbitě uhýbal sportovně založený americký prezident, teď má zájem řada kupců, šéf iráckých fotbalistů za ně nabízí 100 tisíc dolarů, saúdskoarabský pracháč dá prý za jedinou dokonce milion.
Lepší létající boty než křídlaté rakety
Novináře Zajdího zase jeho obdivovatelé vyhlašují za hrdinu žurnalistiky či alespoň vynálezce nového druhu protestu. To se ovšem mýlí: první botu do světové politiky vnesl sovětský papaláš Nikita Chruščov, když mu v OSN v říjnu 1960 došly argumenty a jal se bušit polobotkou do stolu, aby si dodal kuráže. Na Chruščova úspěšně navázal koncem devadesátých let i náš Miroslav Sládek, jenž vlastní botou demoloval parlamentní lavici. Také Iráčané, věrni svému národnímu sportu metání botou na cíl, v roce 2003 zamířili po (americkém) zdolání represivního režimu na pomník jeho (čerstvě nezvěstného) vůdce Saddáma Husajna. Vůdce si pak našli, odsoudili a popravili, což bylo, pravda, účinnější. Časy se však mění a terče iráckých bot rovněž.
Zajdí mířil obdivuhodně přesně a je skoro jisté, že pilně trénoval. Jako příslušník „sedmé velmoci“ však v moc svého pera příliš nevěřil, když místo vzletných slov zvolil létající škrpále. Také si spletl tiskovou konferenci. Jako novinář měl mít větší přehled a více poctivosti. Chtěl-li poškádlit obuví pravé původce masakrů civilního obyvatelstva, mohl se dostavit například na brífink Muktady Sadra nebo nějakého pohlavára Al-Kájdy. Výbušniny nestrkal ženám pod burku Bush, ale islámští pomatenci. Muslimy na potkání nevraždili křesťané, ale muslimové. Stačilo, když jeden byl sunnita a druhý šíita, jeden džihádista a druhý policista. Samozřejmě, Bush svůj „vývoz demokracie“ založil na falešné premise, že Iráčan osvobozený od Saddáma pochopí výhody moderního demokratického systému. A šéfové sítě Al-Kájda dobře věděli, že se to nepodaří, dokud budou Iráčané terorem drženi v sektářském středověku. Škoda jen, že si tento jediný smysl národního krveprolití v Iráku neuvědomili (nechtěli uvědomit) ani četní novináři.
Tradičně nechápaví v tomto smyslu jsou i palestinští radikálové, kteří ovšem namísto bot zasílají sousedům křídlaté rakety. Padesát palestinských novinářů se „na Zajdího podporu“ vyzulo před betlémskou bazilikou Narození Páně a exhibovalo s holýma nohama před stovkami křesťanských poutníků. Smysl této málo vkusné akce zůstal neznámý, ale třeba organizátoři doufali, že se na svatém místě strhne obuvní přestřelka. Kdyby se vítězství klonilo na stranu početní převahy zahraničních návštěvníků, mohl se přidat i betlémský lid a Palestinci by v první bitvě bot slavně zvítězili. O obuvní žurnalistice skončeme konstatováním, že novinářský stav, založený na síle ducha, zouvání na veřejnosti právě nešlechtí.
Na druhé straně použití obuvního střeliva při řešení lokálních a mezinárodních konfliktů by mohlo být významným prvkem humanizace válečného řemesla. Jen si představme, jak blahodárně by například na Laponce působil kobercový nálet kozaček. Jak by se sebevražedný atentátník opásal dvanácti páry sešmaťhaných pantoflů horského kmene, který si nemyje nohy, a rozprskl je po vánočním trhu. To už by hospodyně jak živy nepáchly na tržiště a nakupovaly mrkev jen přes internet. A jakmile by se podařilo vyřešit dálkové navádění podle DNA, mohly by se obuvní střely využívat také k politickému ovlivňování státníků. Dovedeme si představit, jak účinnou zbraní by byla Sarkozyho lakýrka na psacím stole prezidenta Klause? Nebo, jak by zuřil Vladimír Putin, kdyby ho do zadní části zasáhl balisticky vyslaný jehlový kramflíček Hillary FX9? Co by říkal Barack Hussein Obama, kdyby mu v Bílém domě přistála mezikontinentální šestačtyřicítka Ahmadinežád 3?