Před pouhým měsícem (15. - 16. května) se v peruánské Limě sešlo na 60 hlav států a vlád zemí Evropské unie, Latinské Ameriky a Karibské oblasti, aby spolu dohodli společnou strategii pro hospodářský rozvoj obou kontinentů, boj proti chudobě, společný, humánní přístup k řešení migrace a dokonce i vytvoření zón volného obchodu.
Dnes si musejí latinskoameričtí předáci i veřejnost myslet, že se jim snad něco špatného jen zdá. Tatáž Evropská unie, která s nimi domlouvá partnerský přístup na všech úrovních, teď hodlá tvrdě zatočit s nelegálními přistěhovalci. Třeba právě s těmi z Latinské Ameriky, kteří si v naprosté většině v Evropě jen chtějí poctivou prací vydělat a poznat aspoň trochu důstojný život, na který těžko mohou mít menší právo než jiní lidé.
Evropský parlament v tomto týdnu schválil kontroverzní směrnici o vracení nelegálních přistěhovalců. Státy budou moci nelegální imigranty zadržovat až 18 měsíců ve speciálních zařízeních, než je vyhostí. Přijatá norma by postihla milióny nelegálních přistěhovalců na starém kontinentě. Není těžké si domyslet, jak pak takový příběh poznamená situaci jejich rodin v mateřských zemích. Opravdu pozoruhodný způsob, jak Evropská unie dokáže s Latinskou Amerikou spojit síly v tolik proklamovaném boji proti chudobě.
A k podobným rozporům bude docházet asi stále častěji. Směrnice o návratu uprchlíků už se totiž v Evropské unii připravovala dlouho. Nikdy ale neměla příhodnější podmínky k prosazení než teď. Zatímco před deseti lety Evropskou unii tvořilo 15 zemí, většinou se socialistickou, sociálnědemokratickou nebo středovou vládou, dnes má 27 zemí s vládami většinou pravicovými, restriktivními a méně dbalými na občanská práva a svobody.
Nová směrnice má teď umožnit zadržet nelegální přistěhovalce až na 18 měsíců ve speciálních zařízeních (vězeních), a to třeba i kvůli překročení platnosti víza o pár dnů. Evropská unie si myslí, že je správné zbavit svobody lidi, kteří nespáchali žádný trestný čin.
Zóna volného obchodu i vězení
Možná největší nesmysl na přijaté nové směrnici je fakt, že postihne často i obyvatele zemí, s kterými Evropská unie usiluje o dojednání zóny volného obchodu. To je třeba případ zemí Andského společenství (Kolumbie, Peru, Ekvádor a Bolívie). Když jsme například my, Češi, usilovali o vstup do Evropské unie, snad nejvíc nás zajímalo, jestli se po té Unii také budeme moci svobodně pohybovat a případně v ní i pracovat. Výborně. Teď Evropská unie chce dojednat podobnou bezcelní zónu se zeměmi Andského paktu, ale přitom chce jejich obyvatele na svém území zavírat natvrdo a bez soudu do vězení!
Ano, samozřejmě je pravda, že migrace by měla mít nějaká stanovená pravidla. Nechci vše ponechat živelnému působení; nemůžeme schvalovat ilegalitu. Mnozí kritici možná článek ani sem nedočetli. Existují přeci ale i jiné, humánnější a prospěšnější způsoby, než ten jaký odhlasovali europoslanci. Lze přeci motivovat legální toky migrace, stimulovat hospodářský rozvoj v zemích, ze kterých lidé utíkají - postupovat citlivě. Mohli se alespoň ohlédnout třeba na to, jak proces s migrací řeší v takovém Španělsku, zemi postižené migrací celé minulé století, kdy milióny lidí odcházely za prací na sever Evropy, do Spojených států i do Latinské Ameriky. Dnes je to naopak. A podle nedávné studie Autonomní univerzity v Barceloně a banky Caixa Catalunya by španělské hospodářství bez účasti imigrantů (přes 3 milióny za posledních 10 let) zaznamenalo pokles. Namísto skutečného růstu HDP o 2.6% by podle studie došlo k poklesu 0.6%.
Vláda José Luise Zapatera si také v minulosti uvědomila, že imigranti nepředstavují prakticky žádnou zátěž pro školství, vyžadují hluboce podprůměrnou lékařskou péči a nevyužívají systému penzijního zabezpečení. Množství peněz, kterým imigranti ve Španělsku přispěli státu, bylo výrazně vyšší než dávky, které pobírali. Naprostá většina z nich jsou zdraví, mladí lidé mezi 25 až 45 lety a s velkou chutí do práce (platí i srovnání s českými Vietnamci: kolik Čechů by asi rádo a ochotně prodávalo každý den ve svém krámku od devíti do devíti, od pondělí do neděle?). Španělská vláda si dokonce před třemi lety mohla dovolit přistoupit k takzvané regularizaci pobytu přistěhovalců. Na 700 tisíc cizinců bez legálního pobytu a s nějakou pracovní smlouvou tehdy využilo možnosti a zlegalizovalo svůj pobyt. Vydělali všichni. Stát získal kontrolu nad daněmi a přistěhovalci získali legalitu. Navíc ve Španělsku díky tomu dosud nikdy nevybuchl sociální konflikt na předměstích velkoměst, jako se to děje pravidelně třeba v Paříži a dalších francouzských městech, kde se druhá generace přistěhovalců nedokázala sžít se společností tak, jak se to většinou daří třeba ve Španělsku.
