Uribe nechce Cháveze, ale Sarkozyho. Sarkozy ale potřebuje Cháveze, a toho nechce Uribe. Co to znamená? Schematický a zjednodušený popis stavu a dosavadních možností vyjednávání o propuštění rukojmích, která po dlouhá léta zadržují kolumbijští partyzáni z FARC (Revolučních ozbrojených sil Kolumbie).
Chávez znovu do hry?
Francie v uplynulém týdnu učinila další zoufalý pokus ve snaze dosáhnout osvobození kolumbijsko-francouzské političky Ingrid Betancourt. Vyslala do oblasti svého ministra zahraničí Bernarda Kouchnera. Byla to už třetí velká akce. První byly televizní vzkazy prezidenta Sarkozyho přímo vůdci FARC Manueli Marulandovi a druhou byla březnová lékařská mise do Kolumbie s cílem ošetřit Ingrid. Na ni ale FARC nereagovaly. Tentokrát však nebyla cílovou zemí Kouchnera jen Kolumbie. Navštívil také Quito a Caracas, kde jednal s prezidenty obou zemí. Už před jeho cestou bylo jasné proč. Francie si plně uvědomuje, že řešení komplikovaného problému nelze hledat jen mezi kolumbijskou vládou a povstalci. Je třeba do hry vrátit ještě někoho dalšího. A tím je venezuelský prezident Hugo Chávez. A přesně o to také šéf francouzské diplomacie usiloval: vyzval venezuelského prezidenta Cháveze, aby se vrátil do role prostředníka a vyjednavače.
Chávez už jím v minulosti jednou byl. V listopadu loňského roku mu ale toto pověření kolumbijský prezident Álvaro Uribe odebral. Kolumbijské vládě vadí přílišná ideová blízkost Cháveze a kolumbijské guerrilly a také údajná Chávezova podpora partyzánům. Pro Francii je ale prvořadou svoboda rukojmích, především bývalé prezidentské kandidátky Ingrid Betancourt, která má také francouzské občanství. Její osvobození si vytyčil prezident Sarkozy jako jeden z hlavních úkolů jeho vlády. A Francie ví, že jediná cesta vede zřejmě přes Cháveze. Ostatně dosavadní jednostranná propouštění rukojmích (celkem 6, ve dvou vlnách na počátku letošního roku) se vždy uskutečňovala právě přes Caracas.
A tady přichází ten paradox: Kolumbijská vláda mnohokrát opakovala, že jedinými dvěma subjekty, které uznává jako možné vyjednavače v konfliktu, jsou katolická církev a tzv. Skupina přátelských zemí (Francie, Španělsko a Švýcarsko). Takže Francie, prezident Sarkozy, ministr Kouchner, či další vládou zmocněný prostředník podmínku Bogoty splňují. Ovšem jak Kolumbie přijme, když si pověřený prostředník (Francie) přizve na pomoc dalšího prostředníka zapovězeného (Chávez)? Navíc ten se po předchozích zkušenostech do věci příliš nehrne. „Jde o vnitřní záležitost Kolumbie“, prohlásil Chávez pln respektu před týdnem.
Dojednání humanitární dohody o výměně vězněných spolubojovníků FARC (asi 500 lidí) za 4 desítky prominentních rukojmích z řad politiků, policistů, vojáků včetně tří Severoameričanů stojí v cestě stále i další překážky. Například neshoda kolem vytvoření demilitarizované zóny o rozloze asi 2 tisíc kilometrů čtverečních na jihozápadě země. Požadují ji FARC a vláda ji odmítá. Francie v minulých týdnech i v této souvislosti hledala větší sblížení s levicovými povstalci, než by se bylo čekalo. Francouzský premiér Francois Fillon se totiž o vězněných partyzánech zmiňoval jako o „politických vězních“. Takový výrok by se například u Cháveze určitě hodnotil jako hrubá narážka a nevhodné vměšování.
Další velkou překážkou je samozřejmě také situace, která nastala po smrti Raúla Reyese. Muž číslo 2 až 3 struktury FARC zemřel při operaci kolumbijské armády proti táboru partyzánů na území Ekvádoru 29. února. Od té doby se mnozí experti (včetně autora těchto řádků) obávali možných odvet ze strany FARC, například právě vůči životům rukojmích. Naštěstí k ničemu takovému nedošlo. Možnost jejich propouštění či dojednání humanitární dohody se ale po této události určitě zkomplikovala.
Přidám ještě jeden zajímavý názor (malé) části Kolumbijců. Podle něj ani kolumbijská vláda nemá příliš velký zájem dojednat osvobození Ingrid Betancourtové. Prezident Uribe má dost problémů s prosazením zákona o druhém znovuzvolení prezidentem. Bývalá prezidentská kandidátka by po svém eventuálním propuštění pro něj byla těžkým soupeřem ve volebním klání.
1. máj: Kolik zemí, tolik oslav
A ještě jedna událost na závěr: Latinská Amerika stejně jako celý svět, paradoxně kromě Spojených států, kde to vše začalo, oslavila 1. máj, Svátek práce. A pokud se ptáte, jakým způsobem si to ti Latinoameričané připomínají, tak trochu jiným než jinde ve světě. A navíc jiným v každé zemi zvlášť. Dalo by se říci: kolik zemí, tolik druhů různých oslav.
Tak například v Kolumbii se letošní Svátek práce přeměnil v protestní pochody proti růstu vražd odborářských vůdců a proti Dohodě o zóně volného obchodu se Spojenými státy, kterou má americký kongres teprve ratifikovat. V Mexiku se pochodovalo na obranu odborových asociací a kolektivních zaměstnaneckých smluv, také však za rozpoutání národní debaty o energetické reformě. V Paraguayi se protestovalo v ulicích proti vysoké nezaměstnanosti (téměř 50% ekonomicky aktivního obyvatelstva), za tvorbu pracovních míst a sociální jistoty pro všechny. A konečně na Kubě, stovky tisíc lidí tradičně defilovaly po Náměstí Revoluce v Havaně na státem řízené ceremonii, kterou si už téměř půlstoletí svolává na vlastní podporu. Tento rok, už podruhé za sebou, znovu chyběl na veřejnosti nemocný veterán revoluce Fidel Castro. Naopak jeho bratr Raúl se poprvé před průvodem představil v nejvyšší státní funkci.
