Všechno to začalo jako veliký úspěch. Kolumbijská armáda dokázala něco, co se jí za téměř půlstoletí konfliktu s ozbrojenými povstalci nepodařilo - dopadla a zabila jednoho ze skutečně vysokých vůdců ozbrojené guerrilly. Byl jím Luis Edgar Devia, alias Raul Reyes, mluvčí FARC (Revolučních ozbrojených sil Kolumbie) a zároveň druhý až třetí nejvýznamnější vůdce této obávané organizace.
Jenže zakrátko tento úder vyvolal nejhorší politickou a diplomatickou krizi v andském regionu za posledních 13 let. Operace totiž proběhla už za hranicemi Kolumbie, asi 2 kilometry uvnitř sousedního Ekvádoru, kam se povstalci často uchylují. Quito už hlasitě protestuje a mobilizuje své vojenské síly. Kolumbie navíc obviňuje Ekvádor ze spolupráce a pomoci kolumbijským ozbrojeným povstalcům. Do konfliktu dál vstoupila i Venezuela. Proč? V počítači zabitého vůdce se totiž podle kolumbijské vlády našly důkazy o tom, že FARC dostávaly peníze od Chávezovy vlády, konkrétně 300 milionů dolarů. Kolumbijský prezident Alvaro Uribe už hodlá žalovat Cháveze před Mezinárodním soudním tribunálem z podpory genocidy. A Chávez také nezůstává nečinný. Na kolumbijskou hranici už začal přesouvat 10 tankových praporů. Situace je mimořádně napjatá.
Kdo je kdo a o co jde?
Kdo jsou vlastně FARC? A proč je boj proti nim tak komplikovaný? Hnutí figuruje na seznamu teroristických organizací vydaném USA i EU. Současně bojové praktiky organizace patří k těm nejzáludnějším: ozbrojené útoky, únosy civilistů, narkoobchod. Hnutí už dávno upustilo od svých někdejších idejí a principů. Organizace vznikla v šedesátých letech, v době, kdy tehdejší mimořádně represivní režim likvidoval téměř všechny odborářské předáky a levicové vůdce. Těm pak nezbyla jiná možnost, než dělat politiku se zbraní v ruce v horách. Bojovali za spravedlivou, sociálně zaměřenou společnost. Dnes je ale z FARC zločinecká teroristická organizace, která v současnosti zadržuje jako rukojmí na neznámých místech kolem 600 lidí. Několik desítek známých politiků, vojáků a policistů přežívá v zajetí až 10 let.
Do vyjednávání o propuštění rukojmích se v minulých měsících zapojily i další země, právě sousední Venezuela, Ekvádor, ale třeba i Francie. Bývalá prezidentská kandidátka Ingrid Betancourt, která má i francouzské občanství, přežívá v zajetí už 6 let, a v posledních měsících je navíc vážně nemocná, na pokraji života a smrti. Její propuštění je i jedním z prvořadých cílů prezidenta Sarkozyho.
Propuštění prvních šesti rukojmích počátkem roku nakonec dokázal venezuelský prezident Chávez, mnohými označovaný za spojence kolumbijské guerrilly. Důkazy o jeho finanční podpoře FARC, nalezené v počítači Raula Reyese, by to potvrzovaly. Peníze, které Chávez FARC údajně poslal, mohly být také zamlčeným výkupným. Logiku by to mělo: Chávez by se blýskl v Kolumbii i před světem jako ten, kdo dokázal propuštění rukojmích, a guerrilla by si navíc přišla na odměnu od toho, komu to není proti mysli, a kdo na ni navíc díky tučným příjmům z ropy má. Vyplácení výkupného za lidské životy, které vlastní vláda nedokáže zachránit, navíc nelze z humanitárních důvodů kritizovat. Kolumbijská vláda dál obviňuje ze spolupráce s FARC také Ekvádor. Našly se informace o kontaktech vlády prezidenta Correy s povstalci. Ten se ale brání, že šlo o kontakty jen s cílem dojednání propuštění rukojmích, stejně jako se s FARC kontaktuje i francouzská vláda prezidenta Sarkozyho.
A co dál?
Konflikt je to velmi komplikovaný a zamotaný. Teď je třeba doufat, aby nepřerostl v otevřenou válku. Osobně si myslím, že zatím lze takovou variantu odvrátit. Nyní jde hlavně o válku slov zaměřenou dovnitř. Jde o to jak Chávezovi, který potřebuje odvrátit pozornost od domácích problémů, tak Uribemu. Ten zase potřebuje získat podporu pro své eventuální druhé znovuzvolení prezidentem v řadě. Potřebuje ukázat silnou ruku a výsledky v boji proti levicové guerrille. Žádný posun se ale neděje v boji proti pravicovým polovojenským oddílům, paramilitares, které jsou mimochodem nejvážnější příčinou krutých praktik levicových guerrill. Podle některých zdrojů mají totiž paramilitares na svědomí větší počet únosů než FARC. Jejich oddíly vyvraždily desítky tisíc Kolumbijců a z dalších stovek tisíc udělaly uprchlíky ve vlastní zemi. Narkoobchod navíc ovládají stejně zdatně jako FARC. A z podpory paramilitares už bylo obviněno mnoho z nejbližších spolupracovníků i rodinných příslušníků prezidenta Uribeho. Bude možné tak komplikovaný konflikt někdy vyřešit? Bezprostřední obavy zatím mám o osudy rukojmích FARC. Po dopadení Raula Reyese jsou teď jejich životy ve větším ohrožení než kdykoli předtím.
