Psal se rok 1955 a na plakátech se po letech jazzového půstu znovu objevilo slovo JAZZ. Šlo o tehdy ojedinělý galakoncert orchestru Karla Vlacha v Lucerně. Vypravili jsme se na něj tři osmáci jako do světa kapitalistických šelem a s požehnáním rozechvělých rodičů. Lucerna se leskla plechy trubek, trombonů i saxofonů a nad poloplešatým kapelníkem se tyčila majestátní postava šéfa saxofonové sekce Karla Krautgartnera. Viděli jsme ho poprvé, fascinoval nás čtrnáctileté kluky černými brýlemi i kudrnatou kakadou a intrikánským knírkem, ale především smrští virtuózního jazzu. Foukal svá sóla nadmutými hrošími tvářemi s takovou vervou, že Lucerna vstávala ze sedadel. Z celé hvězdné kapely byl pro nás nejlepší on.
Nevěděli jsme o něm nic, ani to, že už jako synek mikulovského poštmistra (moravského Němce) exceloval ve hře na klavír a na klarinet a že v šestnácti letech založil svou první skupinu Quick Band. Ani to, že v Brně hrál už od r. 1942 zakázanou „židonegroidní“ jazzovou hudbu s orchestrem Gustava Broma a že v únoru 1946 natočil gramofonový snímek svého Koncertina in c moll s vynikajícím goodmanovským klarinetem. Že v téže době spolu s brněnskými kolegy – saxofonistou Milanem Ulrichem a trombonistou Vladimírem Raškou – natočili u Ultraphonu první poválečnou kolekci desek Vlachova orchestru. Teprve o mnoho let později jsme se dočetli, že pedagogicky působil na Státní konzervatoři v Praze a za desetiletého angažmá u Karla Vlacha zavedl saxofonovou školu, jíž se v šedesátých letech začalo říkat „česká bigbandová škola“.
Zůstali jsme „Krauťasovi“ (jak mu říkala „zlatá“ mládež) věrní i když od Vlacha odešel a založil vlastní kvintet, soubor Studio. Chodili jsme za ním do kaváren Alfa na Václavském náměstí a Vltava v Revoluční třídě, kde s ním hrála řada mladých jazzmanů, pozdějších legend českého jazzu: kontrabasista a zpěvák Luděk Hulan, vibrafonista Karel Velebný, bubeník Ivan Dominák, saxofonista a flétnista Jan Konopásek. Tento ansámbl byl ze všech Krautgartnerových formací tím nejlepším. Se stálou zpěvačkou Vlastou Průchovou nazpíval Luděk Hulan ve Vltavě i sérii skvělých be-bopových duetů. Se Studiem občas zpíval také začínající Karel Gott, jenže Krautgartner už tehdy tíhl spíše k instrumentálnímu modernímu jazzu. Mimořádná obliba jeho Studia a kavárny Vltava nezůstala ovšem bez povšimnutí komunistické Státní bezpečnosti. Jako na všechny, kdo v té době byli alespoň v ideovém styku se západní kulturou, vyrukovali agenti StB na Krautgartnera s nabídkou „spolupráce“, která měla spočívat v kontaktování cizinců a vyzvídání jejich názorů. Když kategoricky odmítl, pomstili se mu estébáci tím, že při jednom z mála výjezdů do zahraničí nevydali jeho kapele na letišti tzv. služební pasy. „Krauťas“ na to reagoval tak, že kapelu na místě rozpustil.
Ale i když byl v nemilosti státních orgánů, dokázal Krautgartner jít za svým. Zúčastnil se pořádání kursů Lidové konzervatoře, objížděl závodní kluby a radil amatérským hudebníkům. Se Studiem 5, které se pod vedením Velebného, Konopáska a Hulana věnovalo výhradně koncertnímu provozování moderního jazzu, jezdil jako host a občas nahrával v rozhlase. Zcela výjimečně mu byl povolen i výjezd do Vídně, kde jím vedený dixieland získal zlatou plaketu. Krautgartner byl posedlý touhou zazářit ve světě bigbandů a jeho sen se mu splnil v r. 1960, kdy byl jmenován šéfdirigentem Tanečního orchestru Československého rozhlasu (TOČR). Psal pro něj a nahrával s ním moderní bigbandová aranžmá a vedl jej až do r. 1968. Jako skladatel, dirigent, saxofonista, klarinetista a herec (hrál např. ve filmu „Kdyby tisíc klarinetů“) byl mezi lety 1955 – 1968 na špičce popularity. V srpnu 1968, v první den vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa, odešel s celou rodinou do Vídně.
Už tehdy se rozhodl prožít zbytek života v exilu. Zprvu hrál v malé skupině m.j. s emigrovaným slovenským bubeníkem Pavlem Polanským, za čas se stal i hostujícím dirigentem jazzového orchestru Österreichische Rundfunk. Ovšem ve srovnání s prestižním postavením v Československu to byl kariérní sestup. Přesto se Krautgartner s buldočí energií znovu vrhl do pedagogické práce a svou působnost přesměroval do Spolkové republiky. Studoval na katedře hudební vědy na univerzitě v Kolíně nad Rýnem, kde napsal disertační práci „Zkoumání artikulace u klarinetových nástrojů v jazzu“. V roce 1982 za tuto práci získal na kolínské univerzitě doktorát filozofie. Komunistický režim doma se zatím všemožně snažil vymazat Krautgartnerovo jméno z povědomí veřejnosti. Československý rozhlas zlikvidoval prakticky všechny jeho rozhlasové nahrávky, pár záznamů Krautgartnerových koncertů se zachovalo alespoň v Čs. televizi.
Dvojka na konci letopočtu a dvacítka v měsíci byly pro Karla Krautgratnera osudové: narodil se v Mikulově 20. 7. 1922 před devadesáti lety a zemřel krátce po šedesátce v Kolíně nad Rýnem 20. 9. 1982 – za měsíc právě před třiceti lety. Patřil k tomu nejlepšímu, co jsme za totality měli.
