Jako malý jsem donekonečna čítal knížku Hajduk Stanko od Janka Veselinoviče. Vzrušoval mě boj Srbů proti tureckým okupantům. Jména jako Karadjordje, vůdce velkého protitureckého povstání, či Miloš Obrenovič, který ho následoval (byť nakonec mu nechal srazit hlavu a tu poslal tureckému sultánovi), pro mne znamenala symboly hrdinství. A to, jak se všichni ti stateční dovolávali Kosova Pole, bolestného srbského mýtu, mě jitřilo a dojímalo.
Statečný kníže Lazar Hrebeljanovič, po bitvě Turky popravený za to, že jiný srbský hrdina Miloš Obilič se ještě před střetem vplížil do stanu sultána a osmanského vůdce Murada probodl, a další patetické postavy této srbské národní ságy o slavném dni sv. Víta přitahovali klukovskou mysl i zejména srdce. Přičteme-li po věky pozitivně se formující místní vztah k Srbům, vnímáme odtržení Kosova ne zcela racionálně. Navíc postiženi mnichovskou zkušeností. A strachem z toho, že začnou-li se měnit hranice zemí podle separatistické či iredentistické vůle, ba zvůle, může se Evropa dostat tam, kde už dvakrát byla.
Nicméně: nebyla pouze tragédie Kosova Pole, jíž Srbové považují za jeden ze základních kamenů své historie a její mýtické výbavy. (A, prosím, nepovažuji pojem mýtus za nic zlehčujícího. Sdílené mýty spoluformují všechna společenství, včetně národů.) V čerstvější paměti zůstává kosovská tragédie, která mohla znamenat zánik značné části kosovských Albánců. Slobodan Miloševič měl jediný cíl. Prostředky, které k jeho dosažení využíval, byly věru drsné. Při střízlivém pohledu na problém sotva věřit, že by soužití kosovských Albánců a srbského národa v jedné zemi bylo reálné. Je mezi nimi příliš mnoho čerstvé krve a - buďme upřímní - většinu z ní prolili Srbové. Kosovské masakry vytvořily předpoklady pro to, aby se řadou množily malé krevní msty, posvěcené navíc velkou, nadosobní, etnickou, národní, kmenovou. Sotva při balkánských zvycích a letoře doufat, že by něco takového, čeho se dopustila řada Srbů a jejich vůdců v Kosovu, bylo zapomenuto.
Přirovnávat tuto situaci k problému Basků nebo Irů, případně Valonů a Vlámů či maďarské menšiny na Slovensku, je spíše dramatizováním stavu než hledáním paralel. Přece jenom nepřineslo v nedávných časech zdaleka tolik vraždění a vzájemného opovržení mezi jednotlivými účastníky, jako tomu bylo v případě Srbů a kosovských Albánců. A naopak věřím, že dobré vůle demokraticky rokovat a jednat je mnohem více.
Pozoruhodné v této souvislosti je, kolik slovenských politiků nesouhlasí s odtržením Kosova. Už zapomněli na počátek 90. let minulého století? Proč oni tak bojovně žádali rozdělení Československa? Jistě, odpoví, že to bylo něco jiného a tuto „jinakost“ doloží svými důkazy. Nicméně nikdy nemohou tvrdit, že jim z české strany hrozily etnické masakry. A přece se národně sebeurčovali. Všechna srovnání podobných či zdánlivě podobných situací kulhají. Včetně výše uvedené mnichovské paralely. Nebylo vskutku před tím v moderních dějinách mezi Čechy a zdejšími Němci tolik krve jako nyní mezi Srby a kosovskými Albánci.
Odtržení Kosova je pro většinu Srbů velmi bolestné. Měli by si ovšem uvědomit, jak (nedávno) bolelo kosovské Albánce chování srbských představitelů a ozbrojenců. A nebyla to bolest uražené duše, ale muka velmi, velmi skutečná. A ta jsou v Kosovu oprávněně vnímána dosud tragicky a hodně živě. Ne jenom pateticky a symbolicky; jak nesou Kosovo Pole Srbové. Jizvy nesvědí v písních a příbězích, ale na živých tělech. Nemluvě o dosud čerstvých hrobech. Jak žít v jednom domě s někým, kdo znásilnil mou ženu nebo dceru, případně matku, zavraždil mi otce, syna, bratra? Takové spolužití „v jednom domě“ není možné ani u chladnější krve, než je balkánská. Byť i sousedství „přes plot“ nebude v tomto případě ničím idylickým, snad přece jen omezí přímé konflikty. Byť „tam dole“ člověk nikdy neví…
