Když běžel v televizi pořad Michaely Jílkové "Máte slovo" - tentokrát o komunismu a našich komunistech - byla to dokonalá ukázka absence pravdy a lásky v našem životě a spíše demonstrace lži a nenávisti Čechů vůči Čechům. Neboť českou řečí mluvili účastníci diskuse velice plynně, přestože svým myšlením si vzájemně byli naprostými a znepřátelenými cizinci.
Přitom právě způsob české mluvy mohl být už od roku 1929 dostatečným varováním, s kým máme v komunistech tu čest. Však víte, jak oslovil ve své první řeči Klement Gottwald československý parlament. Bohužel nikoho tehdy ani nenapadlo, že za dvacet let tentýž člověk přemění svá zlá slova ve zlé činy nebo zločiny a zakroutí krky nejen svým buržoazním odpůrcům, ale i svým soudruhům. Za provádění radikální levicové protistátní politiky byl pak sice Gottwald stíhán zatykačem, před nímž uprchl do Moskvy, ale za rok ho ještě sám prezident Masaryk omilostnil jen proto, aby komunisté byli ochotni zvolit z vděčnosti za prezidenta Masarykova favorita Beneše.
Tím se ze strany druhého prezidenta vytvořily ke komunistům určité kladné vztahy, které přetrvaly i za války a po válce. Zde citát z Benešových Pamětí, strana 208: „10. října 1939 vyhledal mě v Paříži poslanec Jan Šverma. Znal jsem se s ním dobře. Byl to muž statečný a rozhodný. Roku 1935 vedl se mnou - společně s poslancem Slánským - za stranu komunistickou jednání o mé první prezidentské volbě“. (konec citátu)
Dále Beneš líčí, jak Šverma naše osvobození spojoval jen s velkým revolučním vítězstvím Sovětského svazu. Přitom Beneše přemlouval, aby Západ opustil a odebral se s ním do Ruska. Zopakujme, že tento rozhovor se odehrával 10. října 1939, tedy necelé dva měsíce po uzavření sovětsko-německého paktu o neútočení a o vzájemném uchvácení Polska. Není proto divu, že Beneš na Švermovo přemlouvání nepřistoupil, ale výslovně řekl, že aby se naše osvobozovací hnutí nerozštěpilo, pokládá za nutné neopouštět Západ, dokud se Sovětský svaz aktivně nezúčastní vývoje válečných událostí. Šverma Beneše varoval, že ho poměry na Západě zatlačí napravo, odcizí Sovětskému svazu a strhnou do vod reakce, ale Beneš odporoval, že právě kdyby on odešel do Švermovy země zaslíbené, nemohl by vyvažovat vliv emigrantské pravice a dát našemu osvobozeneckému hnutí správnou politickou linii, to jest západní a východní současně.
Z těchto ukázek je zcela zřetelné, že už v době, kdy se Sovětský svaz války zúčastňoval ještě spíše na straně německé než britsko-francouzské, Beneš byl připraven ke spolupráci se Sověty i s našimi komunisty, což pak po celou válku důsledně prokazoval, zejména svými návštěvami v Americe, kde o Stalinově demokratičnosti přesvědčoval prezidenta Roosevelta, a v Sovětském svazu, kde podepsal z vlastní vůle na plných dvacet let smlouvu o našem spojenectví a později pak jmenoval i nebezpečnou košickou vládu a podporoval přijetí jejího velmi sporného programu, který přímo vedl k uchopení komunistické moci.
Následovalo čtyřicet let komunistických zločinů, které v té televizní relaci právem vmetal do tváře nezdolatelného Miloslava Ransdorfa například místopředseda Konfederace politických vězňů František Šedivý, aniž by mu vadilo, že titulní stránce posledního čísla Zpravodaje Konfederace vévodí podobizna Edvarda Beneše, pod níž je ne zcela přesný výrok T. G. Masaryka, že prý národy se udržují těmi ideály, ze kterých se zrodily.
Velmi se obávám, zdali mezi ty ideály nepatřil u nás tak trochu i komunismus, protože i za první republiky získávali komunisté přibližně tolik hlasů jako nyní, což v roce 1925 bylo podstatně více, než měli sociální demokraté, kteří zbyli po odchodu komunistů roku 1921.
Přeskočme tedy tu dobu, kdy Komunistická strana Československa si vysloužila přívlastek „zločinná“ a podívejme se, jak před devatenácti lety došlo k tomu, že nám i pak zůstala bez úlohy zachována. Tak třeba přesně dnes před těmi devatenácti lety byl teprve na mimořádném zasedání ÚV KSČ z funkce prvního tajemníka odvolán Milouš Jakeš. Vidíte, ÚV KSČ zasedal i týden po 17. listopadu a další čtyři dny trvalo, než na společném zasedání Ústředního výboru Národní fronty s Občanským forem bylo dohodnuto, že z ústavy ČSSR budou vypuštěny články zakládající vedoucí úlohu strany.
A pak byla několik týdnů polokomunistická vláda Ladislava Adamce a potom, ano, více než dva roky vláda bývalého komunistického ministra Mariána Čalfy s osvědčeným protizápaďákem Miroslavem Vackem ve funkci ministra obrany. A z Prognostického ústavu byli v listopadových dnech do Občanského fóra vysláni dva muži - Vladimír Dlouhý, který tam v prvních měsících zastupoval nereformované komunisty, a Václav Klaus, který dnes sdílí stejně nezlomné stanovisko ve věci ratifikace Lisabonské smlouvy jako KSČM. Samozřejmě nelze nepřipomenout, že i první volby obou našich dalších demokraticky zvolených prezidentů se neobešly bez vydatné pomoci komunistických zákonodárců.
Srovnávat to všechno s tím, jak bylo po druhé světové válce v Německu naloženo s nacismem, je dost nepřípadné, protože studená válka nebyla válka horká a neskončila vojenskou porážkou jedné strany, nýbrž jejím vstřícným přístupem k dohadování u kulatých stolů, které nám sice přineslo svobodu, ovšem s nepotrestanými a nadále aktivními komunisty v celé oblasti jejich bývalého panství. Nad tím, jak jim nekomunisté v minulosti zametali cestičky k jejich moci, můžeme dnes už jen lomit rukama, máme však možnost chovat se teď jinak než oni - třeba právě v tom přístupu k Evropské unii.
- Socha E. Beneše autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/4/391/39033.jpg
- Pracovní tábor autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/1/29/2871.jpg
- Bývalý československý ministr obrany autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/3/228/22786.jpg
