Přesně týden po Velkém pátku připadá na dnešek den narození Jana Amose Komenského. Nejsem si jist, jak se římsko-katolická církev nyní staví k tomuto poslednímu biskupu reformní Jednoty bratrské, která vycházela z asketického učení Petra Chelčického a byla hlavní silou české protikatolické reformace. Faktem je, že právě toto náboženské přesvědčení bylo rozhodnou příčinou Komenského celoživotní anabáze, která s ním a s jeho rodinou smýkala z místa na místo po několika evropských zemích.
Z dostupných pramenů se zdá být téměř jisté, že Komenský - jako každá velká osobnost - nevzbuzoval plný souhlas ani u různých směrů protestantských, neboť se mu připisoval i u těchto míst pro Evropu ne zcela důvěryhodný husitismus. Kromě toho u Komenského byla silně vyvinuta jeho láska k rodné zemi, jíž byla hlavně Morava, i když ani na zemi Českou nezapomínal. Zachoval se jeho výrok, s nímž bychom dnes asi rádi polemizovali, přesto však neuškodí, když si jej připomeneme: Komenský řekl: „Jádrem okrsku zemského je Evropa, srdcem Evropy je Německo, srdcem Německa Čechy a srdcem Čech Praha.“
Tenkrát se asi Německo a Čechy tak nepolarizovaly, jak to ještě dnes pojímáme, na druhé straně význam Evropy z hlediska světové kultury viděl Komenský správně. Uvážíme-li však, jaký význam tento muž pro vzdělanost připisoval jazyku, pak se musíme ptát, jakými jazyky a jak perfektně Komenský mluvil při svých pobytech v Polsku, Švédsku, Anglii, Německu, Uhrách a Holandsku. Vše nasvědčuje tomu, že to byla na prvním místě latina, která tehdy plnila funkci jakési univerzální řeči evropských vzdělanců. Proto i Komenského povzdechy, že jeho poručník zanedbal jeho vzdělání, platily zejména v tom smyslu, že teprve v šestnácti letech se mohl začít učit latině, bez níž si skutečné vzdělání tehdy nebylo možné představit.
Přesto však, když si uvědomíme, že svá hlavní studia absolvoval v Německu a od svých šestatřiceti let byl po celý zbytek dlouhého života v emigraci, je pozoruhodné, že třicet z jeho jednačtyřiceti knih bylo napsáno česky.
Nemá smysl opakovat, že toto obrovité Komenského dílo rozhodujícím způsobem přispělo k rozvoji evropského školství. Jeho snaha po tom, aby každý zvládl takzvanou pansofii - čili všechny v té době známé vědomosti, byla v dalších stoletích překonána nepředstavitelným rozmnožením informací z různých oborů, takže dnes je prakticky neuskutečnitelná. Přesto i dnes zůstává v platnosti snaha po co nejširším všeobecném vzdělání - ani ne tak kvůli využití v práci, jako spíše pro volný čas a výchovu dětí. A nemenší důraz je nutné i dnes klást na Komenského snahu jít vždy pod povrch věcí a v zájmu správného dorozumění se shodnout na přesném významu slov v jazyce, jímž se dorozumíváme.
Zde však je nutné upozornit na určité záludy, jimž i slavný Učitel národů podléhal, a které se v jeho životopisech poněkud zamlčují. Ve svém žalu nad pobělohorským údělem svého národa, vestfálským mírem ještě beznadějněji zpečetěným, Komenský propadl zcela nereálným proroctvím tří vizionářských blouznivců, kteří věštili brzký konec habsburské říše. Vedle Kristiny Poniatowské a Karla Kottera se tím vyznačoval zejména Mikuláš Drabík. To byl Komenského spolužák už z bratrské školy ve Strážnici, k němuž Komenský dosti silně přilnul, i když Drabík byl o pět let starší a měl sklony k opilství.
Nutno říci, že toto přátelství dostávalo Komenského do vážných sporů i s významným náboženským reformátorem Samuelem Maresiem, který dříve patřil mezi věrné Komenského vyznavače. Když však Komenský dal Drabíkovým fanatickým vizím velký prostor ve své knize Lux in tembris - tedy Světlo v temnotách, Maresius to velmi ostře kritizoval. Komenský tu kritiku nikdy neuznal za oprávněnou a byl jí velmi dotčen. S Drabíkem si nadále psal a cestou z Uher ho dokonce na Slovensku navštívil. Jeho přání, aby se Drabíkova proroctví vyplnila, byla u něho jen otcem myšlenky. Jakkoliv celým svým životem je nám Komenský vzorem, v této zaslepenosti by nám měl být naopak varováním, protože podobných nepodložených pověr a falešných jistot je u nás dodnes nadbytek.
Zbývá snad dodat, že jen několik měsíců po Komenského smrti se Drabíka v Bratislavě zmocnili luteráni a zachovali se k němu vpravdě humánně: nejdřív mu uřízli ruku, pak hlavu a zbytek těla pro všechny případy ještě veřejně upálili na výstrahu před jeho bludy. A to už uplynula téměř dvě století v éře novověku. Ostatně nelze říci, že by úcta k lidskému životu byla i později větší. Komenský by se asi dodnes lecčemu divil.
