Tak se mohou ptát Evropané zaskočení informacemi, které ex post dostávají o nedávno instalovaných lídrech Evropské unie. Zatímco novopečený „prezident EU“ Herman Van Rompuy má alespoň kvalifikaci premiéra (byť malé) Belgie a pověst mistra kompromisu, nová „šéfdiplomatka EU“ baronka Cathy Ashtonová se může vykázat jen praxí podtajemnice tří ministerstev a nevýrazné eurokomisařky pro obchod. Oba narychlo vybraní zástupci starých unijních zemí mají společnou především nezkušenost a nepatrnou váhu ve vysoké politice. Jakoby neměli být skutečnými představiteli evropské „supervelmoci“, „panem a paní Evropou“, nýbrž podúředníky unijních bossů Německa a Francie.
Už dlouho před bruselským summitem bylo zřejmé, že připadne-li post europrezidenta pravici, musí se šéfem zahraniční politiky stát příslušník levice. Zřejmě v obavě před příliš náhlým nástupem lisabonské mocenské matematiky si velcí hráči ponechali vlastní trumfy v ruce a vybrali co nejméně nápadné postavy. Van Rompuy je z jejich pohledu neškodný křesťanský demokrat, který udělá vše pro klid na nejvyšších místech. Jeho záliba v poezii „haiku“, internetových diskuzích, rodině a cyklistice z něho dělají ideálního maskota pro veřejnost. I když jeho přestup z funkce šéfa dolní komory parlamentu do čela vlády belgického království nebyl bez demokratických vad, pro povýšení na nejvyšší post Evropy byl uznán vhodným zvláště kvůli své přizpůsobivosti a povolnosti. Konec konců, právě to jsou nejpotřebnější vlastnosti politika evropského zájmového propletence.
U tak málo známé osoby, jako je Catherine Margaret Ashtonová, ani není divu, že teprve teď vychází najevo její poněkud problematická minulost. Podle britského listu The Daily Mail byla na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let pokladnicí Campaign for Nuclear Disarmament (CND), nátlakové organizace napojené na britskou komunistickou stranu, která usilovala o jednostranné odzbrojení Británie a vystoupení z NATO. V době, kdy Ashtonová v hnutí působila, odmítala zveřejnit dárce peněz do pokladny CND. Auditor počátkem 80. let zjistil, že u 38 % příjmů nelze dohledat původ. Ashtonová to nikdy nekomentovala a nechce o tom mluvit ani dnes. Aktivity CND byly tehdy monitorovány britskou tajnou službou MI5 pro podezření z podvratné činnosti.
Jak dále uvedl The Daily Mail, Ashtonová v dubnu 1982 demonstrovala se svými kolegy za odvolání vojenských lodí směřujících k napadeným Falklandským ostrovům. O rok později předsedala konferenci organizované časopisem komunistické strany Marxism Today. CND v té době tvrdě vystupovala i proti evropské integraci (protože prý sbližuje dobře vyzbrojené země, které jsou členy NATO). Právě Ashtonová však nyní byla dosazena do čela diplomacie integrované Evropy a výhledově má šéfovat úřadu až se sedmi tisíci zaměstnanci. Nicméně kdyby vyšly záměry CND, nebyla by dnes baronka Ashtonová baronkou ani eurokomisařkou, ale nanejvýš komisařkou londýnského sovětu; v Bruselu by samozřejmě netrůnil Manuel Barroso, nýbrž Vladimir Putin.
Můžeme jistě pohlížet s despektem na informace o barončině minulosti, vystoupil-li s nimi euroskeptický bulvár Daily Mail. Důležité však není to, kdo s nimi přišel, ale jsou-li pravdivé. Ústy svého tiskového mluvčího Ashtonová zatím ujišťuje, že „nikdy nebyla komunistkou“. Materiály proti ní ovšem získal významný sovětský disident Vladimír Bukovský, jemuž se v 90. letech podařilo vyvézt z Moskvy dokumenty z archivů politbyra. „V jednom dopise si například mezinárodní odbor politbyra stěžuje, že západním mírovým hnutím naposílalo statisíce až miliony rublů, a potřebují další,“ uvedl Bukovský a dodal: „Jsem si jist, že paní Ashtonová věděla, odkud tečou do hnutí peníze.“
Baronka Ashtonová jako doživotní členka britské Sněmovny lordů přitom nikdy do žádné funkce nebyla zvolena voliči. Na její kandidatuře se ještě před začátkem summitu dohodly evropské levicové vlády. Když britští novináři pátrali po jejích diplomatických zkušenostech, jediné vyjádření k zahraniční politice, které našli, bylo, že „k Rusku se vyjadřovat nebude“. Spíše než politické kvality tedy Ashtonové zřejmě pomohly příslušnost k levici a skutečnost, že je žena. Má-li jí však tato kvalifikace vystačit i ve funkcích vysokého představitele pro zahraniční a bezpečnostní politiku EU a místopředsedy Evropské komise, není to pro důvěryhodnost Evropské unie vůbec dobré vysvědčení.
