Česká reprezentace má podle jisté teorie ve svých fanoušcích asi podobnou odezvu jako Josef Laufer na vlnách Svobodné Evropy. Nebojte se, do vzduchu se ani jedno vyhazovat nebude. Zvlášť když máme před sebou letní cestu do Polska. Tam se chtějí jistě podívat i Vlajkonoši. Tahle nově vzniklá iniciativa si klade za cíl spojit co nejvíce příznivců všech českých, moravských i slezských fotbalových klubů (nevím, v jakém pořadí) a společně zahájit fanouškovský restart. Sice tu už existuje Dvanáctý hráč, ale co.
„Atmosféra na utkáních našeho národního fotbalového týmu klesla na samé dno,“ píše se na stránkách šikujícího se uskupení. „Na zápasech hráčů se lvem i orlicí na srdci nezní oslavné chorály, ani nejsou k vidění krásné choreografie. Kdy naposledy jsme stáli hrdě bok po boku a sborově, s pýchou ve tváři, zpívali naši národní hymnu?“
Nejsem si jist, zda mluvíme o té samé atmosféře, která byla třeba loni v listopadu na Letné. Hrála se baráž proti Černé Hoře, ze dvou třetin plno, všude samé plácačky, které po choreu vzaly burácením za své, parta bubeníků a osazenstvo dávající, pravda ve vlnách, najevo svůj souhlas či nesouhlas s děním na hřišti. Prostě normálka. Fanoušci navíc celý zápas neoddřou.
„Jsme červení, modří i bílí. Jsme z Čech, Moravy i Slezska. Jsme malí i velcí, tlustí i hubení. Jsme ženy i muži. Fandíme Slavii, Plzni, Spartě, Baníku či Sigmě. Hrdě nosíme klokana ve znaku i zveme do vinných sklípků pohostinného Slovácka. Spousta věcí nás rozděluje, jedna velká však spojuje – JSME ČEŠI!“ Tak si toho važme, chtělo by se dodat s jistou dávkou sarkasmu.
Nemohu se ubránit dojmu, že ustavující text Vlajkonošů jako by myšlenkově kopíroval projev masou zbožňovaného pseudoapoštola Daniela Landy, který na tachometru pod osmdesát osm kilometrů v hodině nejde. „Přísahám, že mám upřímnej obrovskej strach, že tohle je poslední fáze našeho společenství, kterýmu se říká národ,“ řekl na své kočovné Vozové hradbě začátkem loňského listopadu v Ostravě.
Vlajkonoši mají také strach. Na utkáních českého nároďáku proto chtějí fandit „jako jeden muž“ a sborově zpívat českou hymnu. To je samozřejmě v pořádku, ale není to nic, co by se v menší či větší míře nedělo. Odraz fandovství navíc logicky koresponduje s děním na hřišti. A to, upřímně, poslední čas zrovna radost nedělalo. Zda se snaha Vlajkonošů mine účinkem, budeme moci posoudit až za pár měsíců. Už teď je však jisté, že prezentace jejich snahy je přinejmenším podivná.
Do struktury projektu se sice zapojili lidé ze Slavie, Baníku či plzeňské Viktorky, to ale ještě nic neznamená. „Jsme fotbaloví fanoušci, jsme vidět, jsme slyšet a naše síla poroste,“ stojí také v prohlášení a Landa jako by odpovídal: „Nenechte se strhnout k ničemu divokýmu. Choďte bojovat, choďte se učit bojovat, abyste mohli chránit to, co máte rádi.“ Mimochodem, pamatujete na Brusel?
