Ve chvíli, kdy - jak se zdá - jedním z hlavních zájmů našich voličů v krajských volbách byly celkem zanedbatelné zdravotnické poplatky, v příloze Orientace Lidových novin vyšel celostránkový materiál, který se zabývá problematikou významu vpravdě světového. Jeho autorem je posluchačům někdejší české Svobodné Evropy a Hlasu Ameriky dobře známý profesor Zdeněk Suda, dnes už osmaosmdesátiletý, žijící v Americe a stále se zabývající oborem, který celá desetiletí přednášel na Pittsburské univerzitě - tedy sociologií a politologií.
Profesor Suda přečetl čtyři knihy amerických autorů o současném Rusku a o jeho pravděpodobné úloze v nejbližší budoucnosti. Dvě z těch knih mají naprosto stejný název, který v překladu zní „Nová studená válka“. Toto téma se odráží i v titulku Sudova článku - „Západ a Rusko: Nová studená válka?“
Očekával jsem tedy, že se dočtu především i pro české občany znepokojivé zvěsti o tom, jak nás čeká další nekonečné zbrojení a strašení zejména mezi Američany a Rusy, kdy patrně ti v předchozí studené válce poražení - tedy Rusové - se budou snažit tuto svou porážku odčinit. Celkově však při podrobném pročtení Sudův článek v tomto smyslu nevyznívá, a to jednak zásluhou dalších dvou knih, z nichž jedna už v titulu nabádá, abychom Rusko správně chápali, a druhá alespoň připouští, že i když v Rusku demokracie selhává, tržní reformy jsou tam celkem úspěšné.
Všechny čtyři recenzované knihy však trpí zřejmě jedním nedostatkem: pojímají celý ten problém výhradně jen americkým pohledem a ignorují existenci a úlohu Evropy, jako by právě tento světadíl neměl mít na té věci osobitý zájem. Do jisté míry je to pravda, protože Evropa v takovémhle geopolitickém myšlení není dosud vůbec jednotná a zejména pokud jde o Rusko, neví si s ním příliš rady. Navíc v postsovětské oblasti přetrvává strach z téměř půlstoleté zkušenosti se sovětským komunismem, s nímž si i u nás dnešní Rusko stále ztotožňujeme, ačkoliv jeho současný režim připomíná více někdejší carismus. Nelze vyloučit, že bychom tam našli i prvky alespoň pokusů o demokracii, které by se možná daly srovnávat s tím, co v Rusku vládlo několik měsíců roku 1917 po takzvané únorové revoluci. V takových situacích se musí bedlivě přihlížet i ke kvalitě osob, které jsou právě u moci. Takže pokud jde o poslední léta, je zajisté patrný rozdíl mezi Gorbačovem, Jelcinem, Putinem i Medveděvem, i když v nedávné gruzínské záležitosti se většina analytiků shodla v tom, že ti dva posledně jmenovaní se od sebe téměř neliší, a že v jejich osobách se Rusko posunulo spíše k horšímu.
Přesto je autor knihy o ruské kapitalistické revoluci Anders Aslund přesvědčen, že v Rusku dnes nejde o návrat k sovětskému systému, protože na to je to země příliš bohatá, vzdělaná, otevřená a ekonomicky mnohostranná. Proto Aslund očekává, že Rusko brzy opět pokročí na cestě k demokracii. A autor knihy „Rusko správně pochopit“ Dmitri Trenin dokonce vyzývá západní politiky a komentátory, aby na Rusko pohlíželi jako na budoucí „rozšířený Západ“, s nímž bude nezbytné spolupracovat při řešení všech naléhavých globálních problémů.
Právě proto, že američtí autoři - včetně profesora Sudy - přehlížejí nemalý význam Evropy v této záležitosti, měla by se zde hlásit o slovo Evropa sama. Jednak Rusko a všechno ostatní, co patřilo k západní části Sovětského svazu, je Evropě mnohem blíže než Americe, a jednak i proto, že je zde silná vzájemná kulturní vazba, která vždy Rusko s evropským kontinentem svazovala. Z míst spojených s carem Petrem Velikým - tedy například z Petrohradu - to na nás přímo vyzařuje. Dále je nutné mít na paměti, že globální alternativou by byla pravděpodobně Čína, která navíc oproti vymírajícímu Rusku stále vykazuje populační explozi. A tak i když už nevyznáváme někdejší slovanskou vzájemnost, přece jen by nám asi Rusko mělo být bližší než čistě asijské kolosy, které by mohly zaujmout jeho místo, kdyby bylo bez zájmu ostatní Evropy ponecháno jen samo sobě. Při starém známém ruském pokušení expandovat co nejdále a současně se při tom ničit vodkou, by taková izolace byla i pro nás nebezpečnější než pokus o navázání rozumných styků, které by mohly oslabit možnost nové studené či dokonce horké války.
Hovořím o tom záměrně ve chvíli, kdy pravicovou část české společnosti přepadla panika z představy, s níž si spojila výsledek našich krajských voleb. Jako by se na nás už zítra měla znovu snést sovětsko-komunistická tyranie. Myslím, že bychom si měli připomenout starou moudrost, že i saň je lepší držet za krk než ji nechat volně pobíhat. Ostatně máme dobré příklady, že i někdejší saně v Evropě, jako kdysi Švédsko, Francie či Německo, časem zkrotly. Pokud jde o dnešní Rusko, francouzský prezident Sarkozy v srpnu při gruzínských turbulencích rychle pochopil situaci a okamžitě vyrazil do Moskvy. Jeho mise byla účinná a měla by být poučením i pro nás, až Francii v tom předsednictví vystřídáme. Stálý strach z Ruska by byl tím nejhorším rádcem nejen pro nás, ale i pro celou Evropu.
