Václav Klaus odmítá podepsat další evropskou smlouvu a dramaturgie minut, hodin a dnů po oznámení tohoto jeho záměru se opakuje. Pobouření opozice, hlava v dlaních ústavních právníků, škodolibá radost prezidentových obdivovatelů a mlčení vlády. Naposledy si tuto miniaktovku republika prožila na podzim 2009, kdy prezident odmítl připojit svůj autogram pod Lisabonskou smlouvu, a sekvence reakcí se opakuje.
Přesto je mezi podzimem 2009 a podzimem 2012 podstatný rozdíl. Tehdy před třemi lety držel Klaus v šachu zbytek Evropy. Bez jeho podpisu smlouva nemohla vstoupit v platnost. Ratifikace v 26 zemích neznamenala bez vlastnoručně vyvedených slov „Václav Klaus“ pod českou verzí dokumentu vůbec nic.
Tentokrát český prezident nikoho v šachu nedrží. Evropský měnový fond schovaný pod zkratkou ESM funguje už od letošního října a dokonce už půjčil první peníze – Španělsku. Podpis pod úpravu příslušného článku z Lisabonské smlouvy umožňující vznik ESM jen formalizuje dohodu o fondu a potvrzuje už jednou vyřčené – totiž že státy EU mají právo podobné záchranné valy zřídit. Ona úprava by ani nebyla nutná, požadoval ji však Bundestag, a proto to ratifikační kolečko. Jestli však v Česku bude dokončeno – tedy podpis českého prezidenta dodán – teď, zítra, za měsíc či za půl roku, je vcelku lhostejné.
Prodlužováním stavu „nepodpisu“ Česko podtrhne své občasné renomé protivného člena rodiny, který natahuje ruku po miliardách z eurodotací a žádá po ostatních dodržování pravidel, samo však pravidla porušuje (česká vláda se změnou Lisabonu kvůli ESM souhlasila a spolu s ostatními vládami se ho zavázala schválit) a ostatní nesmyslně kope do kotníků (práva a povinnosti vyplývající z ESM se Česka naprosto netýkají, protože není v eurozóně). Jak se však toto české renomé zhmotní v praxi, projeví-li se vůbec, a má-li nás to trápit, nechme debatám po pražských kavárnách. Podstatná je teď jiná věc.
Václav Klaus svým postupem jak v roce 2009, tak letos zpochybnil roli české vlády a parlamentu ve zdejším ústavním systému. Svěřil oběma institucím svoji ústavou danou pravomoc dojednat a schválit mezinárodní smlouvu, výsledek své delegované kompetence ale odmítal přijmout (ratifikovat podpisem), ačkoli hlava státu nemá v tomto případě jinou možnost než podepsat. Tak to alespoň rozhodl Ústavní soud před třemi lety – prezident musí „bez zbytečného odkladu“ připojit svůj podpis, pokud byly splněny předchozí ústavní povinnosti (ratifikace parlamentem atd.).
Je proto s podivem, že se vláda a zejména parlament více nebrání. Že nehájí svoje pole tváří v tvář prezidentovi, který z něj systematicky ukusuje. V roce 2009 i tentokrát vláda a parlament, s výjimkou opozice v Senátu, před prezidentovým chováním opatrně našlapovaly. Mohou pro to být vysvětlitelné důvody – obdiv či strach zákonodárců nejsilnější vládní strany z Václava Klause –, ty ale nejsou podstatné. Bez ohledu na aktuání politické zabarvení vlády, sněmovny a Senátu, všechny tři instituce by měly hájit svoje ústavou dané pravomoci. Proto, že jsou suverény v parlamentním systému, jakým je Česko, a nesou, na rozdíl od prezidenta, odpovědnost za zemi, proto, že tím ustavují principy a úzus do budoucnosti, proto, že si je za to volič platí a tak dále.
Ono hájení svého pole může vypadat různě. Od plošné dohody mezi vládou a Hradem o modu vivendi, přes dotaz k Ústavnímu soudu na vymezení prostoru prezidenta, až po nepěkné omezení rozpočtu kanceláře prezidenta, pokud ten nebude respektovat vzájemné role.
Nejsystémovější by bylo zpřesnit pravomoce hlavy státu v zahraniční politice, protože trpí obrovskou nejasností a pravidelně vnášejí spory mezi jednotlivé instituce v zemi, neb ani interpreti těchto pravomocí, ústavní soudci, tu nejsou zajedno. Znamená ústavní formulace „prezident reprezentuje stát navenek“ povinnost prezidenta přeříkávat v zahraničí názor vlády, anebo má právo hájit názor svůj, byť zcela opačný? A musí skutečně automaticky podepsat smlouvu, pakliže ji vláda a parlament s jeho souhlasem dojednají a schválí? A jak dlouho znamená „bez zbytečného odkladu“?
Byť o potřebě zpřesnit pravomoce hlavy státu v zahraniční politice mluví mnozí a výzvu v tomto smyslu před časem vyslal zákonodárcům i předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, zatím se nic nestalo. Takže bonus na závěr: protože pravomoce v zahraniční politice převezme beze změny přímo volený prezident – vláda a parlament promarnily obrovskou příležitost udělat tu jasno při schvalování nové volby –, čeká náš ještě mnohá rotyka.
Hlava státu s mandátem přímo od voličů by se totiž mohla cítit ještě méně vázaná nejasnými mantinely v zahraniční oblasti – mnozí ústavní právníci jsou toho názoru – takže vláda, parlament a vůbec veřejnost budou možná jednou vzpomínat, jaký to byl vlastně beránek, ten Klaus, v porovnání s…
