Alitalia za svou více než sedmdesátiletou historii byla v zisku jen několik let. Konec konců sám velký investor Warren Buffett kdysi řekl, že jediný způsob, jak na aerolinkách vydělat pět milionů, je investovat deset (a o pět tedy přijít). Ovšem nikdy neříkej nikdy, Buffetův investiční holding Berkshire Hathaway začátkem letošního roku zveřejnil regulatorní informace, podle kterých jeho manažeři investovali do čtyř největších amerických aerolinek.
Americký trh aerolinek je mnohem konsolidovanější než evropský. Působí na něm silná trojka firem, které dosahují výrazně vyšší marže, než jaké jsou obvyklé v Evropě, kde je konkurence výrazně silnější a ziskové marže aerolinek často kolem nuly.
Navíc fakt, že i Berkshire Hathaway investovala do všech čtyř největších firem na trhu, značí, že je to spíše sázka na celý sektor. Je velmi těžké odhadnout, které z firem se bude dařit lépe a které hůře.
Pokud jde o Alitalii, minulý týden tamní odbory odmítly firemní návrh na restrukturalizaci, který obsahoval snížení mezd a propuštění zhruba desetiny zaměstnanců. Věřitelé odmítli poskytnout další půjčky a konkurenční aerolinky projevily pramalý zájem firmu koupit.
Italská vláda poskytla strádající aerolince překlenovací úvěr ve výši až do 600 milionů eur. Zároveň jmenovala tři komisaře, kteří mají šest měsíců na to, aby v přechodném období situaci řešili.
Mají několik variant: Buď finanční a ekonomickou restrukturalizaci (tedy řízený bankrot se zachováním chodu firmy, ve kterém bude hodnota současných akcií prakticky vymazána a majitelé dluhopisů pravděpodobně přijdou o část jistiny, respektive jim bude vyměněna za akcie), nebo prodej celé firmy či jejích částí jiným aerolinkám, případně ostatním investorům. Zde by tedy šlo o převzetí jiným operátorem a Itálie by ztratila svého čistě národního operátora, pokud by kupcem nebyl investor mimo sektor, který by zachoval samostatnost firmy.
Poslední možností je likvidace firmy, tedy konec fungování aerolinek. Trh by si rozdělili konkurenti, zaměstnanci by dostali výpověď.
U toho, co nakonec nastane, nelze ignorovat politický rozměr. Italský ministr průmyslu Carlo Calenda jasně naznačil, co je pro vládu podstatné. Nechce náhlý krach společnosti, nechce, aby skončila. V tom případě by přes 10 tisíc zaměstnanců, tedy potenciálních voličů, přišlo o práci a Itálie by ztratila určitou prestiž v tom, že nyní má vlastního národního leteckého operátora.
Italská vláda tak preferuje překlenovací úvěr a nalezení kupce, který by aerolinky zachránil a pokračoval v provozu tak, aby italští zákazníci dostali služby, jaké potřebují.
Nicméně i řada evropských zemí v posledních letech svého operátora ztratila. Například České aerolinie byly prodány korejským investorům, španělská Iberia skončila v rukou britského kapitálu a konkurenta. Podobný osud postihl irského operátora Aer Lingus. Německá Lufthansa pohltila například také Swissair a rakouského operátora Austrian Airlines.
I když se další podpora od státu a zachování chodu firmy zdá jako ekonomicky špatné řešení, pravděpodobně skutečně vyhraje politické hledisko, tedy snaha zachovat pracovní místa italských voličů. Navíc náklady na nezaměstnané by byly pravděpodobně vyšší a měly by horší sociální a již zmiňované politické důsledky.
Shrnuto: I když z hlediska širšího evropského a světového trhu by bylo efektivnější, kdyby Alitalia zkrachovala a dala prostor efektivnějším dopravcům, ze „sobeckého“ pohledu Itálie je určitě lepším řešením nenápadný další bailout, tedy přihrání dalších státních peněz firmě tak, aby mohla zase pár let fungovat.
Na banky se spoléhat nemůže
Poslední záchrana Alitalie se uskutečnila v roce 2008, kdy firma fúzovala s konkurentem Air One a dostala financování od konsorcia italských bank s podporou vlády.
Tentokrát je situace jiná. Italské banky jsou v relativně špatné kondici. Několik z nich potřebovalo loni a letos finanční injekci od státu a další menší banky na tom nejsou nijak valně.
Například UniCredit začátkem letošního roku potřebovala získat zhruba 13 miliard eur nových peněz na sanaci špatných dřívějších úvěrů. Firma také podle vlastních informací z minulého měsíce vlastní kolem 500 milionů eur podíl v Alitalii. Implikace jsou jasné, UniCredit byla jednou z bank, která ztrátový provoz Alitalie financovala, a nyní jejich investice ztratily velkou část hodnoty kvůli tomu, že je Alitalia před krachem.
Koupě Alitalie některým z konkurentů je také nepravděpodobná, zájemců asi mnoho za slušnou cenu, respektive kladnou hodnotu, nebude, vzhledem ke špatnému hospodaření firmy a ztrátovému provozu.
Takže je spíše pravděpodobné, že finanční podporu dodá stát, respektive stát prostřednictvím nějakého soukromého fondu se státní podporou. V krajním případě by mohla být použita nějaká italská banka, ale to je méně pravděpodobné řešení. Podobný „soukromý“ fond existuje pro pomoc italským bankám. Financování takovýmto fondem má tu výhodu, že většina voličů nevidí, že jde de facto částečně o skrytou vládní podporu, a nejsou tak naštvaní, že stát zase někoho zachraňuje za peníze daňových poplatníků.
Martin Vlček působí jako analytik společnosti BH Securities. Předtím pracoval pro americký investorský server SeekingAlpha.com a působil také 13 let v produktovém managementu ve start-upech a korporacích. Je držitelem prvního stupně americké zkoušky pro analytiky CFA (Chartered financial analyst). K jeho oblíbeným investičním tématům patří zejména americké akcie, volatilita, opce, komodity (zejména ropa, zemní plyn a zlato) a měny.
