Devátý den v Gruzii cvičí tisícovka vojáků třinácti států NATO a partnerských zemí, zatímco kousek od nich několikanásobně více ruských vojáků výsostné území Gruzie okupuje. Podle nedávných dohod Moskvy se separatistickými proruskými regiony Abcházií a Jižní Osetií hlídkují Rusové i na „hranicích“ s Gruzií - uznaných ovšem pouze Kremlem. Tento paradox vyplynul jednak z loňského bezprecedentního vpádu ruských vojenských jednotek do Gruzie a jednak z následné neschopnosti mezinárodního společenství tomuto banditismu čelit.
Ustrašené reakce francouzského předsednictví EU a velení NATO bezprostředně po útoku na Gruzii, omezené pouze na verbální protesty, navodily dlouhé období opatrného našlapování kolem horké gruzínské kaše. Právě probíhající cvičení NATO je jedním z mála důkazů, že Západ má o nezávislost Gruzie opravdový zájem. Smyslem cvičení s lehkými zbraněmi na bývalé sovětské letecké základně, naplánovaného ještě před ruskou agresí do Gruzie, není žádnou demonstrací síly, ale nácvikem boje proti terorismu. Jak ukázal v zárodku zmařený pokus o převrat na vojenské základně v Muchrovani, nebylo téma cvičení zvoleno náhodně. Vedle teroristů lze v oblastech ruského „blízkého příhraničí“ počítat se stálým nebezpečím násilných akcí, zaměřených na změnu Moskvě nepohodlných režimů. Nejmarkantněji a nejkrvavěji se to projevilo dlouhodobým terorem proti civilnímu obyvatelstvu v nedalekém Čečensku.
Ruský prezident Dmitrij Medvěděv i premiér Vladimír Putin kritizují cvičení NATO jako snahu o podporu gruzínského prezidenta Michaila Saakašviliho, proti němuž demonstruje gruzínská opozice. Nespokojenost se Saakašvilim, jemuž je přičítána vina za loňský nezdar vojenského zásahu proti jihoosetinským separatistům, v Gruzii skutečně existuje a v poslední době roste. Vydatně je živena právě z Kremlu, jehož nenávist si Saakašvili vysloužil příklonem k euroatlantickým strukturám a odmítáním závislosti na Rusku. I když ani on není vzorem demokrata či svatouškem v osobním životě, jeho světonázorová orientace z něj dělá důležitého spojence Západu na nestabilním a politicky nevyhraněném Kavkazu. Uvědomuje si to i gruzínský exprezident Eduard Ševarnadze, který Saakašviliho před několika dny vyzval k rezignaci. Sám Ševarnadze, někdejší Gorbačovův ministr odstavený kvůli nezvládnutí ekonomické situace v tzv. revoluci růží v r. 2003 právě Saakašvilim, ví velmi dobře, co znamená závislost na Moskvě. Ví to i většina Gruzínců a proto prezidenta Saakašviliho demokraticky zvoleného v r. 2004 95 % hlasů (v lednu 2008 zvoleného znovu) stále podporuje.
Medvěděv s Putinem také nazvali cvičení NATO „otevřenou provokací“ a „krokem zpátky“. Bez vlastní invence tím jen kopírovali vyjádření Washingtonu, který předtím za „krok opačným směrem“ označil dohodu Medvěděva s prezidenty separatistických regionů o pětileté ruské kontrole „hranic“ s Gruzií. Tato dohoda, kterou odsoudilo NATO i české předsednictví EU, je zcela zjevným porušením ruských závazků ze šestibodové dohody o příměří z 12. srpna 2008, ostatně nedodržované z ruské strany od počátku. Připomeňme jen, že stahování okupačních vojsk z gruzínských území mimo Jižní Osetii a Abcházii trvalo Rusku o více jak měsíc déle než dohoda stanovila. Ruské ministerstvo zahraničí to nicméně prezentovalo jako důkaz že „ruský stát dokáže striktně plnit dohody“.
Takřka neuvěřitelným příkladem demagogie bylo i tvrzení šéfa vyšetřovacího výboru ruské generální prokuratury Alexandra Bastrykina, že „bojových akcí se na straně Gruzie účastnili členové ukrajinské nacionalistické organizace UNA-UNSO, jakož i diverzní skupiny složené z občanů USA, Česka, Turecka a Ukrajiny“. Goebbelsovský princip propagandy snažící se zakrýt podobnost vpádu do Gruzie s nacistickým napadením Polska či sovětským útokem proti Finsku v r. 1939 přesně vystihl zakladatel humanitární organizace Člověk v tísni a dobrý znalec postsovětské reality Šimon Pánek. „Je to součást klasické ruské propagandy,“ reagoval na Bastrykinovo vyjádření. „Lež se stala téměř součástí ruské zahraniční politiky, je to pro ně téměř normální strategický způsob, jak získávat převahu,“ dodal.
Rusko se snaží všemi způsoby získat zpět země, které v devadesátých letech ztratilo. Na Rusku nezávislá Gruzie má strategický význam nejen jako soused Turecka, zatím nejvýchodnější výspy NATO, ale také jako tranzitní země produktovodů z Ázerbájdžánu. Třebaže Ázerbájdžán zatím lavíruje mezi zájmy Ruska, Západu a Íránu, prodemokratické síly i zde, podobně jako na Ukrajině, v Bělorusku, Moldavsku a Arménii hledají svou cestu bez Ruska. Nedávný summit Východního partnerství v Praze byl nabídkou pomoci s politickými, sociálními a ekonomickými reformami právě těmto někdejším svazovým sovětským republikám. I když se pražského startu nových vztahů EU s šesticí východoevropských zemí nezúčastnil např. francouzský prezident Nicolas Sarkozy nebo britský premiér Gordon Brown, projekt Východního partnerství se stal realitou. Plán vložit do roku 2013 na 600 milionů eur do posílení vazeb mezi Unií a zeměmi Východního partnerství je nadějným příslibem do budoucna. Bezpečnou ochranou před imperiální recidivou Ruska však může být jen trvalá vojenská přítomnost EU či NATO na území nejvíce ohrožených států - a první mezi nimi je Gruzie.
