Účast amerického prezidenta Donalda Trumpa na nedávném summitu NATO spolehlivě přitáhla pozornost k jeho opětovným požadavkům na zvýšení vojenských výdajů v evropských zemích. Nechme stranou jeho narážku o potřebě vydávat čtyři procenta hrubého domácího produktu – seriózní debata se točí okolo čísla polovičního: známé mantry výdajů dvou procent HDP na obranu.
Dyčka: Armádní technika pamatuje studenou válku. Za dvě procenta HDP by byly moderní děla i základny
Bohužel poněkud ultimativní rétorika amerického prezidenta vyžadující od Evropanů zvýšení rozpočtů obrany na dvě procenta s poukazem, že „Evropa dluží a pokud nezaplatí, tak přijde peklo“, je v konečném důsledku pro trpělivou snahu navýšit výdaje skutečnou pohromou.
Příliš to totiž vypadá, že USA své evropské partnery nutí vydávat peníze na obranu kvůli svým vlastním zájmům, a naopak zaniká vysvětlení, proč je v zájmu našeho vlastního občana a jeho armády více peněz na obranu skutečně mít.
S penězi určenými na obranu se dá čarovat
Předně je nutné zdůraznit, že obranné výdaje nejsou jen výdaje na českou armádu. Přibližně pětinu si z celého koláče ukousne samotné ministerstvo k zajištění obranné politiky (naše fungování například v rámci NATO) nebo třeba důležitého nákupu zbraní.
Velkou část financí – necelých sedm miliard korun ročně – pak ministerstvo obrany vydává na výsluhy a jiné dávky bývalým vojákům. A jít se dá i do takových podrobností, jako je 0,81 procenta z rozpočtu ministerstva, které vydáváme na zajištění sportovní reprezentace; zmiňme Armádní centrum Dukla, kde působí jako trenér oštěpař Jan Železný anebo snowboardistka Ester Ledecká.
S takto nastavenými čísly by se tedy jistě dalo „kreativně pracovat“, a dvou procent HDP tak dosáhnout i navýšením položek, které s obranou země přímo nesouvisejí a bezpečnost občanů nijak nezvyšují. To je jistě cesta, kterou ale jít nechceme.
Hlavy států na summitu NATO v Bruselu
Přesto jsou však státy, které tento přístup aplikují a pak sklízejí chválu za plnění svých závazků. Příkladem může být Řecko, kde armáda funguje při obrovské nezaměstnanosti jako sociální instituce zaměstnávající občany v regionech bez práce. Ne že by tato sociální funkce armádě úplně nepatřila – ale souvisejících více než 70 procent obranných výdajů jdoucích na platy pak opět nejsou asi tím, co si NATO pod dvěma procenty představuje.
Optimální pak v tomto ohledu je nastavit strukturu výdajů na obranu v poměru 50/30/20, do 50 procent jde na platy, do 30 procent na běžný provoz (výcvik a udržení bojeschopné techniky a podobně) a kolem 20 procent na investice do hlavních zbraňových systémů. Těchto čísel se Česká republika zavázala dosáhnout do roku 2024 a v absolutních číslech to bude představovat zhruba 129 miliard oproti dnešním 59 miliardám a 1,11 procenta HDP.
Čekají nás masivní nákupy
Z celé škály problémů, které českou armádu trápí, je asi nejviditelnějším fakt, že především u pozemních sil disponuje technikou mnohdy pamatující ještě studenou válku. Z toho důvodu je to pak nákup nových zbraní, za co Česká republika plánuje peníze utrácet.
Investice by tak měly dosáhnout nikoliv plánových 20 procent, ale dokonce 30 z celé částky na obranu už v roce 2020; celkově to činí 23,5 miliardy korun. Pro porovnání: v roce 2017 se utratilo za nové zbraně pouze 8,3 miliardy a 16 procent obranného rozpočtu.
Rovnice „více peněz = více nakoupím“ však v armádních zakázkách na rozdíl od obyčejného života tak snadno nefunguje. Sofistikované zbraňové systémy se nevyrábějí do regálu, neexistují supermarkety, kam může ministr obrany přijít a vzít „o deset tanků víc“. Výroba těchto zbraní spolu s akvizičním procesem trvá obvykle 4 až 6 let, a proto okamžité přidání peněz situaci nevyřeší a není za ně fakticky co koupit.
Naše armáda navíc bude muset nakupovat opravdu masivně. Především nahradit bojová vozidla pěchoty BVP 2 v počtu 210 kusů za zhruba 50 miliard. Tento nákup je velmi bedlivě sledován například v Maďarsku, které se patrně českým nákupem chce inspirovat. Stejně tak jej ale sledují potenciální výrobci především v Německu.
Pořídit bude ale nutno také 12 víceúčelových vrtulníků a dotáhnout do konce nákup mobilních radarů. Modernizaci však také potřebuje dělostřelectvo na ráži 155 mm nebo doplnění protiletadlových systémů krátkého dosahu (tzv. SHORAD). Nicméně tam nákupy neskončí. Lapidárně řečeno novou techniku nelze umístit do starých garáží a modernizací tak musí projít infrastruktura stávajících základen.
Nezapomínat na vojáky i civilní zaměstnance
Techniku však musí také někdo ovládat a armáda tak počítá s tím, že se rozroste až na 30 000 vojáků. Část z nich pak bude muset v důstojnických hodnostech dodat Univerzita obrany, což znamená uspět v konkurenci civilních vysokých škol.
Ještě větší nárůst čeká další hodnostní sbory. A více vojáků musí mít kdo vycvičit a vyškolit, což opět zvedá nároky na personál a infrastrukturu. A k tomu všemu armáda počítá s výstavbou nových útvarů. Konkrétně s výsadkovým plukem, praporem logistiky a novým velitelstvím cyber operací. To vše si vyžádá další lidi, techniku a infrastrukturu.
Nakonec samostatným a opomíjeným problémem, který patrně stojí u kořenů většiny potíží resortu obrany, je podfinancování civilního komponentu – tedy občanských a státních zaměstnanců. Navíc kvůli tomu dochází ke stárnutí civilistů, které ministerstvo zaměstnává. Jejich průměrný věk dnes dosahuje 51 let, což je více než v jakémkoliv jiném resortu v České republice. A protože akvizice nové výzbroje či vyškolení nových důstojníků mají na starosti především obě kategorie civilních zaměstnanců, je možné se domnívat, že právě nespravedlnost nastavení odměňování stojí za nižší efektivitou fungování resortu.
Omezit tak debatu o dvou procentech HDP na obranu pouze na to, „jaké zbraně koupit“, a zapomenout na personál (vojáky i civilisty), by tak bylo drastickou chybou. Při volbě takových krátkozrakých řešení by pak zvýšení obranyschopnosti země nepomohlo sebevíce peněz. Tady tak více než kde jinde platí, že je třeba se dívat do budoucnosti.
Autor je akademickým pracovníkem v Centru bezpečnostních a vojenskostrategických studií na Univerzitě obrany v Brně.
Lukáš Dyčka