Nemine snad týden, abychom se nedozvěděli něco negativního o Ústavu pro studium totalitních režimů. Zpočátku to byly rozčilené výtky pana Jičínského, že ústav nemůže stejně kriticky zkoumat dobu tvrdé komunistické diktatury v 50. letech a období reformačních snah kolem roku 1968. To už prý nešlo o totalitu, jelikož se za politické názory nepopravovalo, ale jen věznilo, propouštělo ze zaměstnání a vyhazovalo ze škol. Straničtí reformátoři v době „pražského jara“ podle autora komunistické ústavy z roku 1960, pak disidenta a posléze poslance ČSSD Zdeňka Jičínského přece nenesli žádnou vinu za minulou likvidaci „třídních nepřátel“.
Po Jičínském převzali agendu útoků proti ÚSTR jednak jeho kolegové z řad sociálně demokratických a komunistických poslanců a jednak někteří bývalí disidenti, kteří se činností ústavu cítí zřejmě nějak ohroženi. Nejpravděpodobnějším důvodem jejich aktivizace jsou obavy ze zveřejnění „citlivých“ údajů z Archivu bezpečnostních složek, jež mohou zkompromitovat i známé a zdánlivě bezúhonné osoby z okruhu Charty 77. Materiály o kontaktech s komunistickou Státní bezpečností se skutečně začaly objevovat. Jednalo se o případy spisovatele Milana Kundery, historika Vojtěcha Zamarovského nebo výtvarníka Josky Skalníka. Proti těmto odhalením vznikla petice, kterou inicioval disident a aktivista Strany zelených Stanislav Penc. Petice vinila ÚSTR z „již několikátého manažerského a profesního selhání“ a požadovala „bezodkladné odvolání“ ředitele ústavu Pavla Žáčka. Podepsal ji údajně i exprezident Václav Havel, jehož spolupracovníkem při vzniku Občanského fóra Skalník byl. Havel později uvedl, že podepsal s poznámkou „souhlasím s podstatou dopisu, do personálních věcí se však nepletu“. Jiří Dienstbier, bývalý komunistický novinář, chartista a senátor za ČSSD označil záměr posuzování protikomunistické činnosti ústavem za „urážlivý“. Objevilo se také obvinění ze „zpolitizování“ ÚSTR a tvrzení, že jde o „ústav pro prznění historie“. Někdejší levicový revolucionář a signatář Charty 77 Petr Uhl ústav posměšně nazval „Institut imeni Orwella“ a navrhl jej zrušit, protože je prý určen „na podporu ODS a na potření všeho komunistického a levicového“. Ke zpochybňování kompetencí ústavu se přidala i Uhlova manželka a bývalá disidentka Anna Šabatová.
Žáčkovo vedení ústavu bylo zjevně proti srsti také další chartistce Petrušce Šustrové, někdejší člence levicového Hnutí revoluční mládeže (spolu s Petrem Uhlem), nyní člence rady ÚSTR. Když předsedkyně rady ústavu Naděžda Kavalírová odmítla podepsat jmenování Jiřího Pernese ředitelem ústavu, Šustrová si vzala pravomoc předsedkyně na sebe a jmenování podepsala sama. Vehementně pak v radě prosazovala Pernesovo setrvání ve funkci i přes jeho zjevné mravní a odborné hendikepy. A když kvůli svým nedostatkům musel i Pernes odejít, Šustrová pro změnu hájí kroky dočasného ředitele ÚSTR a Pernesova ideového následovníka Zdeňka Hazdry. A to i přesto, že Hazdra si počíná jako by měl ředitelskou definitivu a nerespektuje doporučení Rady ÚSTR. Když navzdory radě odvolal šéfa Archivu bezpečnostních složek Ladislava Bukovszkého, Šustrová tvrdila, že jako úřadující ředitel na to má plné právo, jelikož Bukovszký nese odpovědnost za poškození části archiválií při digitalizaci fondů. Ve skutečnosti šéfa ABS mínil odvolat už Pernes, který v den svého nástupu do funkce odvolal celé vedení ústavu (na protest pak odstoupili tři členové Vědecké rady ústavu). „Zpolitizování“ ústavu, ovšem v opačném smyslu než tvrdila levice, se projevilo, když Pernes poslal omluvný dopis sekretariátu ČSSD, v němž podal hlášení o kauze, která odhalila mecenáše tehdejšího šéfa ČSSD Jiřího Paroubka jako agenta StB. Asi nepřekvapí, že mezi Pernesovými zastánci byl i otec Anny Šabatové, někdejší učitel marxismu-leninismu a krajský tajemník KSČ (a pozdější disident) Jaroslav Šabata, jenž o Pernesovi prohlásil, že je „důstojnou postavou normalizace a nikoli pokřivenou oportunistickou figurou“.
Není divu, že se někdejší disent brání, cítí-li se ohrožen. Jeho zásluha o erozi totalitního systému je nesporná. Zapletl-li se však s komunistickou mocí, neměl by to všemi prostředky zatloukat. Mimořádně unfair je kvůli strachu z ostudy chtít paralyzovat instituci, která má totalitní excesy odkrýt, zdokumentovat a přispět tak k pochopení zrůdnosti celého systému. Někteří disidenti by zřejmě rádi zapomněli, že vyrovnávání se s totalitní minulostí není jednorázovou záležitostí, ale kontinuálním celospolečenským procesem. Že veřejné povědomí o zločinech spáchaných ve jménu komunistické ideologie je nejlepší prevencí před jejich opakováním. A že primárním zdrojem informací jsou archivy represivních a mocenských složek bývalého režimu, které právě proto musí být svobodně přístupné odborné i laické veřejnosti.
Levicový disent zřejmě nelibě nese i pocit, že jeho politický vliv upadá. Proto mobilizuje síly a snaží se získat některé významné pozice ve státní správě. Za svou mediální základnu zvolil internetový Deník Referendum (působí i jako tribuna levicové frakce zelených) a za svůj první postupový cíl uprázdněný post ombudsmana. Annu Šabatovou, která na tuto funkci aspiruje, silně podporuje řada levicových autorů (včetně Petrušky Šustrové). Vzhledem k tomu, že prvním předpokladem pro výkon funkce veřejného ochránce práv je schopnost nestranně hájit práva občanů bez ohledu na vlastní či jejich politickou orientaci, neměli by zákonodárci, kteří o novém ombudsmanovi brzy budou rozhodovat, míru politické neutrality uchazečů nechat bez povšimnutí.
- Ředitel ÚSTR Zdeněk Hazdra autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/18/1753/175231.jpg
- Petruška Šustrová autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1128/112754.jpg
- Anna Šabatová autor: ČT24, zdroj: ČT24 http://img2.ct24.cz/cache/140x78/article/12/1196/119589.jpg
