České národní zájmy - to je velmi často frekventovaná floskule naší politiky a publicistiky. Zpravidla se mluví o jejich hájení, například proti Evropské unii, abychom se v ní prý nerozpustili jako kostka cukru v kávě. Pan profesor Ivo Barteček z olomoucké univerzity zase v úterý říkal v rádiu, že by bylo lepší, abychom mluvili spíše o českých státních zájmech, které jsou dnes pro nás důležitější než zájmy národní.
Pokusme se v tom tedy poněkud orientovat. Argumentace pana profesora Bartečka je správná potud, že státní zájmy je skutečně nutné v některých věcech tvrdě hájit, například před privatizací. Co by byly naší republice platné třeba tanky, kdyby byly v soukromém vlastnictví bůhvíkoho. Podobně se zdá být ve státním zájmu mít zaručenou kontrolu nad energetickými záležitostmi v době, kdy se tyto komodity stávají nedostatkovým zbožím. Není vyloučeno, že také bude nutné rozvinout co nejfundovanější diskusi o míře privatizace ve zdravotnictví, aby neutrpěl jeden z nejvyšších zájmů, který musí být státem chráněn.
To všechno však neznamená, že nutný důraz na některé státní zájmy vylučuje existenci zájmů národních, které jsou v mnohém od těch státních odlišné. Zde bychom se nejdříve měli oprostit od už zmíněného spojení se slovem „hájení“. Tím jako bychom se stále vraceli kamsi do minulých staletí, kdy český národ musel pracně bojovat za svá práva, která mu ohrožovali tu Habsburkové, tu Němci a po druhé světové válce i Rusové, což si mnozí pravověrní komunisté uvědomili až 21. srpna 1968. Je příznačné, jak málo o českých národních zájmech mluvíme ve smyslu ofenzivním - to jest v souvislosti s maximálním informováním světa nejen o tom, čeho Češi dosáhli v minulosti, ale i čím můžeme obohatit lidstvo v době současné. Jistě, jsou to především naše úspěchy ve vědě a kultuře, jsou to však i některé pozitivní rysy naší národní povahy - zejména smysl pro humor, které se odráží třeba v naší literatuře.
Nu a v neposlední řadě patří k našemu národnímu zájmu propagovat naši krásnou českou krajinu. Tu bohužel necháváme tak často devastovat třeba v mylném domnění, že našim národním zájmům poslouží lépe, když ji bezhlavě proměníme v ohyzdné průmyslové objekty místo abychom zachovali její původní přirozený půvab.
A také stojí za úvahu, jak pojem české národní zájmy proniká i do nekonečných úvah o umístění amerického radaru na našem území. Zde vcházejí do hry emoce, před nimiž ustupují věcné argumenty o potřebnosti či nepotřebnosti, škodlivosti či neškodnosti tohoto zařízení. Komunistům a některým jejich relikviím u ČSSD k odporu naprosto stačí, že má jít o objekt americký a hned to v nich zmobilizuje negativní obranné látky. Ty pramení z jejich dávné závislosti na ruském, či lépe sovětském vidění světa. Opačný názor zase staví na dogmatu, že Amerika našim zájmům vždy a ve všem pomáhala a že co je americké, to je automaticky správné a nám prospěšné. Zatím se však nezdá, že by v duchu nějakých českých národních zájmů přišli za Američany se žádostí o radar čeští politici. Zcela naopak to vypadá tak, že iniciativa vznikla na straně americké, ať už při předběžném sondování u sociálně demokratického ministra obrany Tvrdíka nebo při vlastním podání žádosti druhé Topolánkově vládě, shodou zvláštních okolností takřka okamžitě po jejím schválení parlamentem.
S vůbec nejoriginálnější aplikací českých národních zájmů v této věci však přišla kandidátka komunistů na úřad prezidenta Jana Bobošíková. Na rozdíl od svých navrhovatelů netrvala na tom, že u nás nemá být vůbec žádný radar. Zákonodárce ale překvapila nefalšovanou filosofií našich starovlastenců, že hezké je jen to, co je české, takže když radar, tak výhradně náš a s naší posádkou, možná dokonce i natřený národními barvami. Co by tomu asi řeklo NATO a co Rusové, to už jsme se od vskutku erudované ochránkyně českých národních zájmů nedověděli. Podala nám jen tímto svým návrhem znamenitý důkaz, jak je možné s pojmy pro mnohé svatými žonglovat výhradně ke svému vlastnímu politickému prospěchu.
My ostatní bychom raději měli hodně důkladně přemýšlet, co si pod českými národními a státními zájmy skutečně představujeme.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6
