Věcný obsah nedávného návrhu zákona o nápravě některých majetkových křivd vůči církvím se brzy rozplynul a pozornost se soustředila převážně na to, co mnozí nazvali kšeftem a ministr Cyril Svoboda standardní dohodou mezi dvěma politickými stranami v přímé souvislosti s prezidentskou volbou. Zkusme si tedy obsah onoho vládního dokumentu alespoň zhruba připomenout: majetek za padesát miliard korun se církvím (rozumí se převážně církev římsko-katolická) vrátí hned. Větší část majetku však vydat nelze, tak se jakýmsi kouzelnickým abrakadabra spočítalo, že jde navíc o 83 dalších miliard, které církve dostanou jako finanční náhradu. Ta se jim bude každý rok úročeně splácet po dobu šedesáti let, což dohromady do roku 2068 vydá 267 miliard korun.
Co asi bude za šedesát let?
Nehodlám tyto strohé údaje komentovat, zamyslím se jen nad jediným z těch uvedených čísel - totiž nad onou šedesátkou roků, po které se má dluh splácet. A jímá mě závrať. Více než polovinu století do budoucnosti si těžko představíme nejen my laici, ale nedosahují tam zřejmě ani úvahy lidí k tomu povolaných. Pokud jde o prognostiky, tak jejich poslední mohykán kdesi na Vysočině objímá stromy a nejvýše spřádá nějaké přízemní politické intriky. Ani z výroků obou prezidentských kandidátů nebylo patrné, že by viděli dále než za hranici příštích pěti let svého kýženého mandátu.
A filosofové? Považujeme-li za jednoho z nich bývalého prezidenta Havla a za druhého Václava Bělohradského, pak v jejich filosofickém arsenálu nacházíme vůdčí myšlenku, že svět nemůže dále pokračovat ve svém vývoji neustálým zvyšováním průmyslového a konzumního růstu. To je zajisté myšlenka správná, jenže zřejmě neuskutečnitelná, vedoucí nutně k obávaným recesím a tudíž k sociálním katastrofám. Zatímco dosud praktikovaný a stále zbožňovaný růst růstu povede zřejmě ke katastrofě ekologické, kdy se třeba i voda stane nedostatkovou surovinou. Prostým okem laika nevidím mezi těmi dvěma hrozícími katastrofami škvíru, v níž by bylo možné udržet důstojné podmínky života nejen vyspělé západní civilizace, ale zejména i přibývajících miliard lidstva v Asii a Africe.
To všechno se jistě nějak projeví už během oněch následujících šedesáti let, kdy se dnešní novorozenci budou ližovat svému důchodovému věku zatíženi dluhem v řádu miliard, jímž je obšťastnila jakási přechodná vláda z jednoho osmičkového roku na začátku století. Budou vůbec v té době ještě takové zákony platit? Bude tu zaručeně nějaká Česká republika a nějaká její měna, v níž jsou dnes ty miliardy uváděny? A to se raději neptám kacířskou otázkou, bude-li tu ještě nějaká církev.
Jak již řečeno, do budoucnosti nevidíme, ale můžeme se zahledět do různých šedesátiletí v minulosti - ovšem s vědomím, že události probíhaly pomaleji a lidí bylo podstatně méně. Já osobně například vím, že přesně dnes před šedesáti lety mi bylo nabídnuto stipendium ke studiu v britském Oxfordu. O jeho přijetí jsem se měl rozhodnout do konce února téhož roku - ano, roku 1948. A v tomto termínu nejen, že jsem nejel do Oxfordu, ale měl jsem v ruce papír, jímž se mi zakazovalo studovat i na jakékoliv vysoké škole v Československu.
O tom, co pak následovalo, se právě teď po šedesáti letech vedou celé vědecké semináře. Snad v nich také někdo řekne, co se za tu dobu dělo s naší korunou a jak dopadly nějaké tehdejší státní obligace. Mně stačí, že při výpočtu finančního odškodnění za dobu mého věznění se s vážnou tváří vzal průměrný měsíční výdělek padesátých let ve výši 2.500 tehdejších korun, což dnes neodpovídá ani polovině toho nejubožejšího důchodu.
A což kdybychom vzali tu šedesátku ještě před tím, až kamsi do roku 1888. Jakpak bychom si poradili s obligacemi v tehdejší měně přes několik režimů a dvě světové války. Ty do roku 1948 obrátily Evropu naruby a způsobily, že zejména v jejím středu jsme byli rádi, když jsme z toho vyšli jakž takž se zdravou kůží.
A to necháváme stranou různá nebezpečí, která mohou lidstvo bez jeho viny postihnout z vesmíru. Vždyť jen nedlouho před onou bezvýznamnou úterní debatou prezidentských kandidátů zahlcující všechny naše sdělovací prostředky, astronomové odtroubili možnou katastrofu, která nám hrozila z blízké dráhy jednoho asteroidu. Současně však bylo oznámeno, že podobných Zemi nebezpečných tělísek je na sedm tisíc. A teprve během letošního roku se snad podaří zmapovat dráhy většiny z nich, aby bylo možné vyloučit, že bychom se v dohledné době mohli s některým z nich srazit.
To všechno jen jako memento těm zákonodárcům, kteří snad věří tomu, že až pro vládní návrh zdvihnou ruku, skutečně tím zajistí církvím do roku 2068 oněch 267 miliard korun a že ty koruny budou v dnešním kurzu ještě platit.