Zatímco v dílu předešlém jsme si řekli něco o tom, kdo a na základě čeho v jazyce rozhoduje o tom, co je vhodné, patřičné a žádoucí, dnes se podíváme na to, co je jazyková stabilita a v čem spočívají její funkce.
Funkcionalizmus před několika desítkami let nedokázal vyvést českou lingvistiku ze začarovaného kruhu bohatě strukturovaného mluveného českého tvarosloví na jedné straně a jeho kodifikace, opírající se o historický vývoj, a především psaný jazyk, na straně druhé. „I nadále zůstává tedy nezodpovězena otázka po příčinách napětí mezi faktickou současnou jazykovou praxí a spisovnou normou." Zkuste se mnou připustit, že se:
- (i) postupně zmírňuje protiklad mezi jazykem spisovným a běžně mluveným ve sféře soukromé i veřejné - zejména je tu patrná úloha obecné češtiny. Ponechme teď stranou nesmiřitelné spory o pronikání obecné češtiny na Moravu a do Slezska. Vyjděme z toho, co o tomto jevu říkají sami někteří moravští lingvisté, i když ani oni nejsou v pohledu na věc jednotní. Myslím však, že šíření obecné češtiny na Moravu nahrává dnes i větší migrace obyvatel východní části území směrem západním, centrálním.
- (ii) Nejde v žádném případě o boření kulturních hodnot a tradic spisovného jazyka.
A pak se tedy ptejme:
- (i) máme nebo nemáme dostatek objektivních znalostí a dat, abychom mohli říct, co je nebo není v jazyce spisovné. Pokud ano, proč se spisovná čeština neužívá častěji? Pokud ne, na základě čeho intervenujeme do jazyka a usměrňujeme jazykové chování mluvčích?
- (ii) Opravdu je pravda, že se norma spisovného jazyka vyvíjí sama? Domnívám se, že jde o nepřesné tvrzení, protože na normu má přímý vliv kodifikace. V tom sehrává nezastupitelné místo Ústav pro jazyk český, jeho poradna, redakční praxe aj. Dosud byly podstatné výklady normativních mluvnic, kterými se uznaly jako spisovné např. tvary bez něj, zavři ho, tisknul. Na dosavadních postupech nejvíc vadí to, že jednotlivé malé, ale časté krůčky uživatele jazyka znejišťují.
Standard jazyka, k jehož vytýčení čeština doufám směřuje, je pojem širší než spisovnost. Je to dáno jeho stupňovitostí a vztahem k bezpočtu komunikačních situací. Nelze si ale představit standardizaci bez kodifikace. O vztahu kodifikace - standard se lze spíš domnívat, že bude velmi volný, protože bude mít vysvětlující charakter, nikoliv předepisující. Stejně tak lze počítat i s tím, že kodifikace nebude jen jedna. Starého myšlenka nekodifikovat není nedomyšlená; je přinejmenším zajímavá, i když osobně jí příliš nevěřím.
