Pro ty, kteří nečetli naše předcházející díly, doporučuju najít si jednak čas a jednak si je pak přečíst a případně zareagovat. V tom úplně posledním jsme si řekli něco o tom, jakže to vlastně vypadalo se spisovností v historii, co všemu už spisovné bylo a teď není, a připomněli jsme si i nezastupitelnou roli pražské školy, neboli Pražského lingvistického kroužku, který ovlivnil dějiny (nejen) bohemistiky na mnohá roky dopředu.
Pražská škola se sice uměla vypořádat s brusičskou praxí časopisu Naše řeč, ne tak ale už s problémy mluveného jazyka. Brusičské heslo jazykové správnosti „musíš - nesmíš“ bylo nahrazeno nepříliš odlišnou opozicí „spisovný - nespisovný“. Je to pochopitelné z pohledu doby a podmínek, v níž pražská škola rozvíjela svou činnost, ale ne tak v současné době. Dnes se dá říct, že češtinu nečekají žádné změny zásadní, protože z dennodenní praxe víme, že právě mluvená varianta jazyka je základním dorozumívacím prostředkem, prostředkem přirozeným, velmi vlivným a funkčním. Většina změn přece pochází především z úzu mluveného, nikoli psaného, který především zkoumali pražští strukturalisté.
To, že v češtině dnes zcela běžně dochází ke střídání kódů i ve veřejných (nikoli oficiálních) projevech, je dnes nejen přirozené, ale především žádoucí. Oficiální projevy se i dnes vymezují vůči prvkům hovorové vrstvy, a to i takovým jako např.: říct, už, teď, pořád. Jsou to projevy stylově příznakové (mají v lecčems ráz knižnosti), a nikomu to samozřejmě nevadí. I ony tak vypovídají o stavu normy i o rozdílu mezi normou striktně spisovnou a normou běžného hovoru. Navíc jejich negativní vztah k tvarům běžnějším, užívanějším je dán tím, že tyto texty vznikají nejprve jako připravené psané texty, i tím, že mluvčí se prostě chce vyjádřit oficiálně. Stanovuje-li B. Havránek čtyři obecné směrnice pro normativní teoretické zásahy, dělá to proto, že podporuje od dob pražské školy lingvisty několikrát proklamované tvrzení, že spisovný jazyk se má uplatňovat v širších komunikačních situacích. Jak tedy dnes vysvětlíme skutečnosti, že se právě spisovný jazyk omezuje jen na projevy oficiální? Jak je možné, že se spisovná čeština uplatňuje v úzce vymezeném (omezeném) kruhu komunikačních situací? Jaká budou naše vysvětlení a jaké budou naše postoje k nim?
Pražský koncept spisovného jazyka ovlivnil světovou lingvistiku, jak ukazují např. Gallard a Garvin. Pražská škola ve svém pojetí spisovnosti vychází z postulátu, že v jazyce existuje řád a že respektování řádu je prostě žádoucí. Proto je třeba, aby závazné zvyklosti - úzus, vytvářející jazykovou normu - umožňovaly bezchybné a bezproblémové fungování jazyka v komunikaci. V případech „nesnází“ a „nejistot“ je pak přirozené (a opět žádoucí), aby lidé hledali poučení, jak dál ve věcech jazyka, u odborníků a v odborných publikacích, tedy gramatikách a slovníkách.
Lingvisté jsou přímo vybízeni, aby „proces tříbení trochu urychlili“, a „ve sporných případech kolísání, jež nemá funkčního důvodu, mohou rozhodnout pro jednu z existujících možností a prohlásit ji za normu“. Z hlediska funkčního jde o myšlenku zásadní, o myšlenku, která se však stala osudnou pro celou pražskou školu. Bez podrobné znalosti skutečného úzu rozhodovat o něčem v jazyce nelze, stejně tak jako není možné nařídit mluvčímu, pro kterou z variant se má rozhodnout.
