Pro připomenutí: minulé povídání se zaměřilo na to, jak by se mělo mluvit v médiích, kdy je možné nechat zaznít sprosté slovo, a byl-li by češtině k něčemu jazykový zákon.
Přestat se bát češtiny znamená vědět, že změny v ní nejsou projevem úpadku mluvčích, že kolísání a odchylky jsou často spíš projevem nedokonalosti spisovné normy nebo její kodifikace. Dosud jsem upozorňoval, že musíme být připraveni na to, že lidé nebudou snahám o vytvoření proměnlivého standardu nakloněni; v řádcích následujících se zaměřím na pokus o vymezení standardní češtiny, o který se sice už pokoušela svým funkcionalizmem i pražská škola, bohužel nedůsledně a neúspěšně. Následující řádky nevznikaly jako kritika PLK, ani tak nejsou míněny. Při popisu jazykového standardu dost dobře ale nelze nezmínit se o zásadní české lingvistické koncepci dvacátého století, koncepci pražské školy.
Přílišná specializace jazykové normy, vycházející z humanistické češtiny, způsobila, že čeština už v 19. století zůstala zcela pozadu za svým vývojem, protože kodifikace její normy nerespektovala úzus. Zejména české tvarosloví se od r. 1932 postupně zbavuje v kodifikaci svých historizujících tvarů - ne tak ale celkového pohledu na ně - a oddalování tvarů spisovných od běžných je dnes dáno víc přeživší tradicí než samotnou reálnou potřebou.
Současná čeština, které tak bylo znemožněno vytvořit souvislou hovorovou vrstvu, začíná měnit svůj design a je otázka, jestli máme vůli a odhodlání změnit náš pohled na jazykový vývoj. Tento vývoj - a to si připusťme - je opravdu jiný, než bychom si možná přáli, protože teoretický model fungování jazyka se rozchází s jazykovým územ: v tvarosloví jde jak o jevy a tvary, které jsou už ve spisovném úzu doma, tak o takové, které jsou zatím na hranici spisovnosti nebo za ní, ale mluvčí je hodnotí pro mluvený (i veřejný) projev jako běžné, úspěšně konkurující tvarům spisovným, ale nepřirozeným a knižním. Deklarovaná „nespisovnost“ těchto tvarů je příčinou nenáležitého mluvního chování uživatele, který byl poučen, že je používat nemá, nebo ze dvou kodifikovaných tvarů antiintuitivně volí raději ten, který je v rozporu s jeho vžitým jazykovým územ. Snaha po vypjaté spisovnosti je základní příčinou vzniku tvarů hyperkorektních (z historie: prej - prý, zejtra - zítra, dnes např.: Domácí volejbalisté obě utkání prohrála. Mezi oběma Německami nepanují dnes žádné větší literární rozdíly v tvorbě mladých autorů. Pane poslanče, měl byste argumentovat svými vlastními slovami. Váženi páni a dámové.)
Pražská škola, která bohužel neměla vytvořeny podmínky pro zjištění skutečného jazykového úzu, se sice zamýšlí nad tím, k čemu nám je žák umějící všechny poučky a pravidla, když se nedokáže vyjádřit, ale sama řešení nenabízí - a její funkční přístup k jazyku selhává, neuplatňuje se důsledně, i myšlenka pružné stability bývá někdy vysvětlována tendenčně. Zdeněk Starý si toho všiml a mohlo by se tedy zdát, že i jeho kritika funkčního přístupu k jazyku je na místě - s jedinou, ale snad zásadní poznámkou. Na obranu Pražského lingvistického kroužku je třeba zdůraznit to, co z prací Starého příliš patrno není. Chápání jazykové normy je přece závislé na čase (srov. např. příklady M. Weingarta jako bez něj, do něj místo bez něho, do něho, třech, čtyřech místo tří, čtyř, dosáhnul, kopnul, namítnul místo dosáhl, kopl, namítl). Dnes se stírají rozdíly mezi normami popsanými (částečně umělými) a mechanizmy, které platnost těchto norem narušují. Že strukturální chápání jazyka může Starý kritizovat, je dáno snad i tím, že stěžejnost rozdílu mezi ním a chápáním mladogramatiků není nesporná.
