Když byl proslulý ruský violoncellista Mstislav Rostropovič naposledy v České televizi na Kavčích horách, setkali jsme se na chodbě před maskérnou. Kdykoliv jsme se před tím viděli, byla z toho dlouhá rozprava o málo radostném stavu světa. Cítil jsem k němu vždy velkou úctu a obdiv za nebojácnost, s jakou se postavil za Solženicyna. Ale ostych před ním se rychle ztrácel jeho přičiněním, neboť dokázal mluvit o věcech a událostech velmi prostě a zároveň věcně.
Velký hudebník byl i angažovaný světoobčan, který neztrácel ze zřetele, co dělá americký prezident, co se děje v Kremlu a kolik krve zase teče v Iráku. Na všechno se ptal a chtěl všechno vědět. Mne, k mému údivu, často zaslechl, když jsem v ruském vysílání Pařížského rozhlasu často komentoval poslední události. RFI poslouchával rád řadu let, mimo jiné proto, že tam pravidelně vysílali písničky Alexandra Galiče, jehož zákeřnou vraždu v jeho pařížském bytě (výbuchem magnetofonu) maestro kágébákům nikdy neodpustil.
Každý rok, když se blíží konec jara, si připomínám Rostropovičova slova, vlastně osudovou myšlenku. Řekl: „Červen je měsíc s věčným stigmatem války!“ – Jakby ne! Drang nach Osten začal v prvních hodinách začínajícího léta 1941. Stalo se tradicí, že miliony lidí od Brestu na východ o první noci léta nechodí spát. Vznikla tradice vigilií – vzpomínání na desítky milionů obětí bestiálního plánu na světovládu. Dodržuji slib, že každým rokem si najdu v rozhlase či jiném médiu chvilku k připomenutí slov makedonské vědmy Erichtho (viz postavu z Goethova Fausta), která nad Farsalskými poli o válkách zlověstně pronáší: „Dál a dál se budou věčně opakovat, nepřeje sok soku říše, zvlášť tomu ji nepřejí, kdo silou dobyv, silou vládne. A kdo nad sebou vládnout neumí, své pýše věren, rád ovládal by i vůli svého souseda…“
Summitová turistika
Letošní jaro oplývalo takovou řadou summitů předních světových politiků, až zrak přechází, např.: Seoul, Petrohrad, Brusel, Camp David, Chicago, Peking, Singapur. K tomu připočítejme několik tuctů dvoustranných dialogů na nejvyšší úrovni s podepsáním desítek memorand, deklarací a smluv. Mezinárodní vztahy jsou v čilém pohybu. Při analýze projevů vedoucích státníků zjistíme, že každý deklaruje nejlepší úmysly a vyzývá druhé, aby učinili totéž. Ale praktická politika prozrazuje, že pole vzájemných vztahů je hustě prorostlé tím nejhorším býlím: hlubokou nedůvěrou. Čím je vyvolávána? Především neschopností zkrotit chutě generálních štábů rychle modernizovat vojenskou sílu, kterou mají k dispozici. A tato chuť převyšuje schopnost (pokud jaká je) domluvit se na trvalém snižování – nebo alespoň aktuálním snížení militárního potenciálu.
Vladimir Putin hned po té, co se ujal svého třetího prezidenství, objel Berlín a Paříž a při takovém skoro bleskovém jednání o monetárních trablech, skřípajícím vstupu Ruska do WTO, o Sýrii, Iránu atd. připomenul, jak po pádu berlínské zdi byla Moskva ujišťována, že NATO se nebude „posouvat“ na východ, dělat tam své nové základny a už vůbec nebyly na programu nové raketové základny. A to vše, co bylo slíbeno, neplatí.
Jelcinova důvěřivost v hlubokomyslnou poctivost západních receptů na předělání komunistického systému na demokratický dovedla Rusko na kraj propasti. Nikdo dneska nezpochybňuje strašlivý výsledek „ruského přerodu devadesátých let“ – ekonomické ztráty byly horší než celkové ztráty SSSR za Velké vlastenecké války.
V současnosti se Rusko stále ještě zvedá z kolen. Má nemálo problémů. Ale už mu nehrozí rozpad, který by se dost líbil nemalé skupince geopolitických vizionářů. Těch je vždycky dost, přinejmenším jako za Stalina bývalo snílků o celosvětové vládě sovětů. Hegemonismus je vytrvalý virus, přímo antidemokratická nemoc. Kdo pročítá úvahy některých čínských generálů a má slabší nervy, může začít panikařit, že „žluté nebezpečí už je tu“. Nebo je to jen odpověď Pekingu na „přesun americké pozornosti na region zemí Pacifiku?“
Velké peníze do asijského rozvoje
Na právě skončeném zasedání Rady hlav států ŠOS (Šanghajská organizace spolupráce) se setkali prezidenti Číny, Ruska, Uzbekistánu, Kazachstánu, Kyrgyzstánu a Tádžikistánu (což je 6 zakládajících členů) s dalšími vrcholnými státníky Asie – s prezidenty Pákistánu, Afghánistánu a Iránu. Indie byla zastoupena ministrem zahraničí Krišnou, který v Pekingu jednal především dvoustranně a s důrazem na řešení situace v Afghánistánu. A výslovně prohlásil, že Indie má zájem na co nejužších kontaktech s ostatními. Indie by uvítala samo členství v ŠOS, což je docela reálné už v roce 2014. Členství nových států musí být odsouhlaseno všemi dosavadními členy. Ale ŠOS se rozrůstat bude a o členství uvažuje i Turkmenistán, i když nástupce po Turkmenbaši Saparmuratu Nijazovovi (nynější Gurbanguli Berdymuhamedov) zatím vede velmi úzkostlivou zahraniční politiku („k nikomu se moc nepřitulit“ – jak to štiplavě zaznělo přes kaspické vody z Baku). Ale nejvíc se o stále frekventovanější kontakty a hlubší provázanost zájmů států střední a jižní Asie (což je v současnosti nejbolavější oblast zeměkoule) „zasluhuje“ nekonečně trpící Afghánistán. Až z této země odejdou Američani, Francouzi a všichni další interventi – jaký bude další vývoj? „O vývoji v Asii musí rozhodovat především asijské státy,“ řekl v Pekingu Islam Karimov, uzbecký prezident a v tomto výroku je nejstručněji vystiženo to, o čem se v Pekingu jednalo především. Čínský prezident Chu Ťin-tchao (podle slavného receptu Teng Siao-pchinga „pragmatismus především“, kterým se změnil jak osud Číny, tak i celého světa) na summitu oznámil, že Peking nabízí 10 miliard dolarů, určených na podporu hospodářské spolupráce členů ŠOS.
Ale nejde jen o hospodářskou spolupráci. Jde o mnohem víc. Čína chce nastartovat velkou infrastrukturní evoluci, jejíž částečné fungování si už sama tak úspěšně vyzkoušela. Záměr zní velkolepě: tvrdou prací usilovně budovat infrastrukturu železnic, dálnic, leteckých spojů, dálkových elektrických rozvodů a telekomunikací – souběžně s regionálním propojením. Ale zároveň jde o tvorbu kádrové infrastruktury. Na to jsou miliardové prostředky hlavně určeny, na školy pro 1 500 expertů na tři roky ze států ŠOS a také na neméně než 30 000 vládních stipendií.
Protože dost blízké státy (Malajsie, Indonésie, Myanmar, Laos) už dobře znají čínské projekty stejného druhu, ohlas na desetimiliardové gesto je nemalý. Zejména ve státech Střední Asie, které bývaly sovětskými republikami. Spojené státy se pokoušely v této oblasti udělat dojem po svém – ale zřejmě dost rychle ztrácejí v soutěži sympatií s Čínou.
Čína jako hegemon
Čína má s Indií dlouhodobě vztahy velmi specifické, „ambivalentní“, ale v jednom se nepochybně shodnou – je nutné spolupracovat proti náboženskému extrémismu (hlavně muslimskému, i když jsou v oblasti i další odrůdy). A to je záležitost nejméně na zbytek druhé dekády 21. století – po odchodu cizáků z oblasti „Afg-Paku“. Celá Střední Asie má usilovat o spolupráci proti pronikání teroristicko-drogovým a nábožensko-fanatickým skupinám.
Jenže: odchází Amerika z Asie nebo ne? Leon Panetta měl v Singapuru v charismatickém hotelu Šangri-Lá projev (přijatý zdvořile a se zájmem, ale ne nijak příliš nadto, jak mínily místní The Straits Times), v němž razil tézi o „znovuvytvořené rovnováze“. Ministr obrany nejmocnějšího státu světa argumentoval, že pro bezpečnost a stabilitu asijsko-pacifického regionu je třeba umístit 60 % amerických sil na Dálném východě.
Evropo, netvař se uraženě, že už nejsi pro USA na prvním místě.
Peking zásadní přehodnocení bezpečnostních a vojenských priorit Ameriky taky nepotěšilo. Asi nejvtipněji to pojal svou karikaturou bejrutský deník The Star: v bazénu s nápisem „Pacifik“ se strýček Sam se šnorchlem a převlečený za žraloka chystá něco ulovit. Ale Číňan za jeho zády ho svými jídelními hůlkami chytá za jeho žraločí ploutev a křičí: „Co to u čerta vyvádíš v mé polívce?!“ Britský týdeník The Economist to viděl věcněji. Sestavil tabulku srovnávající vojenskou sílu USA a ČLR. USA má osmkrát větší vojenský rozpočet, sedmkrát víc strategických raket, jedenáctkrát víc nukleárních ponorek, jedenáct letadlových lodí (proti žádné čínské) a vůbec nesrovnatelně větší strategickou leteckou sílu, (např. šedesátkrát víc útočných helikoptér).
Sud prachu jménem Sýrie
Hlavním problémem současnosti, který se stává prubířským kamenem klíčových mezinárodních vztahů, je Sýrie. Tam se taky setkávají – až to jiskří – vztahy Západu a Východu. Poté, co Libye se jen těžko vzpamatovává z leteckého vítězství NATO nad Kaddáfím a spojenci protikaddáfiovských sil od současného libyjského chaotického a nejasného vývoje dávají ruce pryč, syrské drama se vrchovatě naplňuje bolestí obyvatelstva bez jasných vyhlídek na uspokojivé řešení. Proti sobě tu stojí jiné síly než v Libyi. A Sýrie není izolována od okolí. A to okolí, bližší i vzdálenější, je jako obrovské skladiště střelného prachu.
Je jednoduché odsoudit Moskvu a Peking za odpor proti plánům protiassádovské opozice na invazi zahraničních vojsk. Ale zatím se nedaří najít odpověď na argumentaci, konstatující: za deset let se nepodařilo zahraničním silám „darovat stabilitu a mír“ ani v Iráku ani v Afghánistánu; kdo zaručí, že po „patřičné akci“ v Sýrii nebude situace obdobná – jak hned, tak za dalších deset let? To samozřejmě nikdo nezaručí, může s klidem tvrdit Peking. Ale Moskva to říká s velkým vnitřním neklidem. Kavkazská oblast patřící k Rusku denně trápí Moskvu teroristickými akcemi. Až bude ráznou vojenskou akcí (bude-li) svržen nynější režim v Damašku, vznikne situace, nedávající naději na stabilitu ještě širšího regionu na velmi dlouhou dobu. Taková válka, jejíž rozměry a trvání nelze snadno odhadnout, by dala zabrat celé Evropě v míře, která přetrumfne realitu problémů, jimiž teď trpí pro Řecko a Španělsko.
Končí jaro. Bylo by nešťastné, kdyby tu opět byl červen – s věčným stigmatem války.
